LIVE: Na Colours nebylo druhého dne neveselo, natož truchlivo

Největší odezva publika, nejdojemnější atmosféra čtvrtečních Barev? Možná nejde o překvapení, vždyť zdánlivě nefestivalového umělce již prověřily jiné velké festy, což ovšem koncertu nijak neubíralo na přesvědčivosti. Polovina diváckého moře se šťastně smála nebo rovnou za břicho popadala, druhá měla v očích slzy dojetí… což se mohlo střídat od písně k písni, lépe řečeno od evergreenu k evergreenu. A všichni svorně zpívali sborem nejen refrény, ale i všechny sloky. Když Datel léčí za pakatel, Když se zamiluje kůň, když je v komnatách „neveselo a truchlivo“…

Ano, tohle dokázal jedině Jaroslav Uhlíř a jeho neuvěřitelný katalog písní s texty Zdeňka Svěráka z filmových pohádek i pořadu Hodina zpěvu. Co je za tím vším? Nostalgická, marná touha po ztraceném, naivním, bezstarostném dětství? Možná, ale vlastně na tom nesejde. Bylo to krásné, děkuji.

Nejzásadnější full house… nebo spíš full open air? Možná překvapivě – islandští Kaleo. London Grammar nedorazili kvůli nemoci, Kaleo na tom vydělali přesunem na největší scénu – a s přehledem ji opanovali. Festivalový národ od nevidím do nevidím, spontánně reagující na bluesrockové kousky. Pohled pro (nordické) bohy. Jak Kaleo hrají naživo? Led(ovcoví) Zeppelin pro 21. století? Jejich bluesrock je možná trochu „stylizovaný“ a efektní, ale no a co? Dokazují, že blues tvoří jednu ze základních společných řečí téhle planety. Když zpívali o Mississippi, bylo jasné, že pod těmi islandskými ledovci také někde teče.

Největší nápor? Zřejmě holandští Kensington, kteří hlavní scénu taktéž zvládli na výbornou. Zdánlivě obyčejný kytarový bigbítek, ale podaný s tak ohromným nasazením, až to bralo dech… od pusy.

Aurora oproti svojí předchozí návštěvě sice neztratila odzbrojující diblíkovitost, stále s vykulenýma očima umí hrát Alenku v říši divů a roztomilé rozpaky, jakoby nadšenou odezvu publika ani nečekala. Kdepak ledová královnička. Ale zároveň letos přidala i mnohem víc rajcovní lascivnosti. Přitom pořád s vytříbeným vkusem, který dokáže do svého šerosvitně chmurného severského synthpopu zaklít.

Přirovnávat Alyndu Lee Sagarry z kapely Hurray For The Riff Raff k Patti Smith vůbec není úlet, ale jen co do nasazení a určité vykřičené hořkosti. Alynda zůstává osobitá, v čemž jí nemalou měrou pomáhají latinské geny promíchané kosmopolitním New Yorkem.

Hlas gospel-bluesové dámy Ruthie Foster byl velký jako nebe a na kytaru hraje jako staří mistři z Delty. Soulový talent Jacob Banks jí dělal mužský protějšek, fascinující barva hlasu skvěle vynikla v čiré sestavě kytara-basa-bicí.

A co doma? Gipsy.cz se vrátil (či spíše vrátili, jde tu i o kapelovou identitu) na scénu s novými chytlavými songy a nezmenšeným nadhledem i smyslem pro humor. „No my víme, proč nás dali na Kofola Stage,“ trefoval se do obvyklých hloupých stereotypů, řehtal se na celé kolo a diváci s ním.

Další pestrý den šedému nebi navzdory. Reportáž z prvního dne v čele s Georgem Ezrou nebo N.E.R.D. najdete ZDE.

Text a foto: Tomáš S. Polívka