Titul: Dictator
Vydavatel: Scarred for Life
Total time: 44:05
Žánr: ROCK
Hodnocení alba
Po šesti letech od zveřejnění čtyřiceti sekundové ukázky písně Guns Are Loaded se konečně mozek System Of A Down, kytarista Daron Malakian, rozhodl roky zakonzervovaný materiál vydat. Důvod prodlevy byl jednoduchý, SOAD se rozhodli vrátit na pódia a Malakian se pro případ možného nástupu do studia rozhodl písně uchovat pro svou domovskou kapelu. Naděje na další desku „systémů“ se pomalu, ale jistě rozplývá a Malakianova sólová dvojka vychází ve chvíli, kdy si ústřední dvojka vyříkává roky tušené přes média a sociální sítě.
Neschopnost dohodnout se na tvůrčím procesu paradoxně vlila krev do žil Malakianovi, který se rozhodl momentálně věnovat primárně Scars. Po velmi dobrém eponymním debutu v roce 2008 se jedná o první dlouhohrající materiál, Daron své jméno lehce egoisticky vetkl před název kapely a z Dictatora si udělal one man show – vše co na desce uslyšíte, nahrál sám. Dostal se tak do takřka totožné situace jako Serj Tankian, kterého však snadno válcuje. Scars naplno ukazují, kdo měl v SOAD hlavní slovo po stránce skladatelské. Zatímco Tankian ve svých písních zbytečně kombinuje mraky nástrojů, žánrů a vrstev, Malakianův rukopis je rozpoznatelný, svižný a písním nechybí lehkost, tolik typický aspekt posledních zářezů SOAD Mezmerize a Hypnotize.
Právě finálnímu dvojalbu se současná kolekce blíží nejvíc. Úvodní Lives naplno využívá folklorních arménských motivů, Angry Guru je zase na míru napsaná pro System Of A Down, nechybí typické změny tempa, thrash metalové bicí a melodické refrény jdou ruku v ruce s razantní dikcí. Právě proto je takřka nemožné na nové album Scars nedívat jako na potencionální základ šesté řadovky SOAD. Dictator nepůsobí nedodělaně, jen se ve vzduchu vznáší ono kdyby…
Oprostíme-li se však od nahlížení na výsledný produkt optikou System Of A Down, zůstane zde pořád silná deska. Malakian za více než dvacet let vyrostl ve skladatele, jehož rukopis je charakteristický a dobře čitelný. Orientální motivy se ve Fuck And Kill proplétají s výbušnými kytarami a Daron v závěru zběsile vřeští „let’s take drugs and go to war“. Paradoxně na albu, které je chvílemi ironické a skrytě protiválečné, netvoří úsměvné prvoplánové protestsongy. V Guns Are Loaded se vcítí do utlačovaného, používá při tom podobné postupy jako v Tentative, skladbě, ve které na Hypnotize popisoval pohled bombardovaných civilistů. K podobným motivům tíhne roky, na prvotině Scars (Babylon) vzpomínal na to, jak spával jako teenager na střeše domu u příbuzných v Iráku, kteří později na vlastní kůži zažili bombardování během invaze americké armády.
Desítka nových skladeb se však netočí jen kolem kritiky válčení a společnosti, zmiňovaná Lives pracuje s tématem arménské národní hrdosti a snaží se oprostit od věčného pohledu na komunitu pouze jako na přeživší genocidy. Till The End je zase čistokrevný lovesong, v písni We Wont Obey kritizuje třiačtyřicetiletý kytarista povrchní společnost. Závěr novinky pak tvoří dva zcela rozdílné covery. První je poměrně nevýrazná instrumentálka Gie Mou, jejímž původním autorem je „řecký Elvis“ Statamis Kokotas. Pomyslnou třešničku na dortu pak tvoří finální Assimilate od Skinny Puppy, které zpěvák vetkl metalové aranže a frenetický řev v refrénu a posunul ji zvukově úplně jinam.
Vydáním Dictatora tak Malakian splatil pomyslný dluh svým fanouškům, kterým šest let zněly v hlavě chytlavé a gradující kousky Guns Are Loaded a Fuck And Kill, Talkin Shit a titulní Dictator a neustále je přehrávali z amatérských živáků na YouTube. I proto působí novinka dojmem známého. A sakra dobrého. Byť bez Shava, Johna a Serje.
4/5
Milan Říský
