Voděvzdorná Ostrava, den první

Nejen, že si hlavní hvězdy N.E.R.D. odpracovaly očekávatelně hybný a profesionální hiphopový noční taneček. Ještě se ukázalo, že božská Joplinka má na Zemi novou reinkarnaci a Jeremy Loops proměnil jednu z vedlejších scén na hlavní.

Na Colours je pěkné, že festival začíná už ve vlaku. Tedy alespoň pokud jedete „severní“ cestou, speciálem Colours Expres. Modří už vědí, ale pro pisatele, po všechna předchozí léta postávajícího v různých zácpách na našich skvělých, stále k lepším zítřkům opravovaných dálnicích, malý osobní objev. Ve vagonech se činila kapela Šoulet, podle vlastních slov „už léta prznící odkaz naší lidové hudby“, leč s erudicí klasicky vzdělaných hudebníků a náporem rozdováděných punk-folkařů. Neuvěřitelné, jak libozvučně jim ten šraml v akusticky nevděčném prostoru uliček mezi sedadly odsýpal. A ještě zvládali bavit cestující věru nekorektními hláškami. Když přidáme autorská čtení Miloše Urbana a Tomáše Šebka, utekla cesta doslova jako voda.

A propos, voda. Novinové titulky hlásají, že Česko bude i nadále sužovat sucho a horko. Jenže Ostrava má to štěstí, že leží v jakési božstvy deště milované klimatické anomálii. Rostlinky jen jásaly a spodní voda utěšeně stoupala.

Ne, ani lidé se zjevně nedali otrávit. Zpěvák Future Islands Samuel T. Herring euforicky vychutnával kapky deště, padající do obličeje, a nezdálo se, že by menší slejváček nějak omezoval davy diváků v tanci. Pořadatelé již nesdělují návštěvnost, ale areál byl prostě hodně zaplněný.

George Ezra potvrdil vše, co se o něm píše. Navenek působí jako hvězdička pro holčičky. Přitom elegantně dokazuje, že na té nejvousatější tradici americany a blues se dá vystavět chytlavý repertoár pro nejmladší generaci a vůbec to nepůsobí křečovitě. Což bylo z pódia mnohem patrnější než z desek. Prostě překvapivě poctivý „working band“.

O skutečně dřevní a do morku kostí přesvědčivý jižanský soul rockový nápor se ovšem postaral Nathaniel Rateliff s kapelou The Nights Sweats, kde bylo vše „po staru a dobře“. Od hammondek a nakřáplých kytar přes dechovou sekci až po náruživý projev principála, který spíš než aby uznával svrchovanost Rolling Stones, vychází ze společných soulových a rhythm-and-bluesových vzorů.

Stejně retro, ale stejně správně retro působili i Banditos se zpěvačkou Mary Beth Richardson. Tak autentický pocit, že se Janis Joplin narodila znovu, se jen tak nezažije. Možná šlo i o vědomou kopírku, včetně několika kilogramů šperků navěšených kam se dá, rozevláté kštice a panáků whisky, schovaných za odposlechem. Možná to bez toho nejde. Ale říz 100%.

I když člověk zrovna nemusí její disco-rock, Beth Ditto je prostě roztomilá. Zpěvaččina komunikace s publikem, kdy Ditto působí jako přiopilá, nepříliš moudrá (nenechte se zmást!) pani, která si zaskočila na dortíček s kámoškami, toť přírodní jev. Když zakřičela „Fuck you, rain“, on vážně ustal! Pravda, přestávalo již předtím, ale díky za přímluvu, paní Beth. A zpívá vám to na jedničku.

Jeremy Loops, hrající na „okrajové“ Fresh Stage, zatím ukázal, že jeho zdejší popularita předčí očekávání. Na pódiu řádil, jako kdyby šlo o život, a chytlavými refrény přitáhl takové množství publika, že v „jeho“ rohu areálu nebylo k hnutí. Čímž myslím NEBYLO. Posluchačské sardinky, ve které jsme se proměnili, ovšem plavaly velmi spokojeně.

Stihnutý zpětnovazebně extatický závěr setu Dirtmusic, projektu dvou zkušených temnotářů Huga Race (ex-Cave & Bad Seeds) a Chrise Eckmana (ex-Walkabouts), doplněného hudebníky ze všech koutů planety včetně Milana Cimfeho, dokázal, že australská resp. seattleská černá nevybledla. 

Když poté spustili N.E.R.D., měl člověk pocit, jakoby se ocitl na jiném festivalu – což není výtka, ale naopak kvitování pestrosti (navíc lákaly i další scény). I když will.i.amův art hip hop není mým šálkem kávy, rozhodně dokázal vyhnat (krásnou) depresi z uší a přilít návštěvníkům potřebnou noční energii.

Česká scéna? Výborně vybraná reprezentace, leč z kapacitních důvodů… Alespoň BraAgas vypíchnu. Měl jsem trochu obavy, jak dopadne smíchání jejich nové exploatace lidovek domácích a předchozího balkánsko-pyrenejsko-severského repertoáru. Ejhle, fungovalo to naprosto přirozeně. A pak, že je EU nesmysl.

A to byl teprve začátek…

Text a foto: Tomáš S. Polívka