Proč se ze mě – ale hlavně z důvěřivých méně znalých fanoušků – někdo snaží udělat s prominutím vola, který neumí počítat? 29. června podle všeho vyšla (tento článek byl odevzdán dřív) luxusní 4CD a 7LP reedice slavného debutu Guns N’ Roses Appetite For Destruction. Nic proti tomu, naopak – nechť se archivy dál otevírají. Jen mě zaskočilo oficiální odůvodnění tohoto počinu, totiž že jde o výroční edici, protože od vydání alba v červenci uplyne třicet let. Takové tvrzení je ovšem buď vědomý klam, anebo ho vypustil někdo, kdo musel propadat z matematiky. Ta deska původně vyšla 21. 7. 1987, tudíž třicet let od tohoto data uteklo už před rokem…
Ale ať už to bylo v tomhle případě jakkoliv, umělci si zkrátka se správnými počty, aby všechno sedělo, občas příliš hlavu nelámou. A nejen ti zahraniční. Krásnou ukázkou mohou být třeba i takoví klasici jako pražští Bluesberry. 25 let slavili v Malostranské besedě v roce 1997. 30 let tamtéž v roce 2003. 40 let si připomněli v Retro Music Hall v roce 2010 a prozatím poslední výroční koncert k 45 letům existence proběhl v roce 2016. Taky vám to nějak nesedí? Bluesberry vznikli v roce 1971, takže vzato do důsledků byla jediná „formálně správná“ oslava až ta nejnovější.
Co je vlastně EP?
Všiml jsem si, že některé mladé skupiny začaly své digitálně, na serverech typu Bandzone nebo Bandcamp realizované počiny (digitální „releasy“, ale tuhle jazykovou zpotvořeninu fakt nemám rád) označovat jako EP i v případě, že jde o pouhé dvě skladby, v krajním případě dokonce o jednu jedinou (vážně nekecám!). Co to je zas za nesmyslnou inovaci? Pouze jedna nebo dvě písně byly odjakživa singl, tedy SP (zkratka pro standard play). Jako EP (extended play) se vždycky chápala, jak už název napovídá, „rozšířená“ nahrávka, která obsahuje alespoň tři nebo čtyři skladby. Zjednodušeně řečeno: když sedmipalcový vinyl obsahuje na každé straně jednu píseň, prostě to byl a je singl. Když každá strana sedmipalce obsahuje dvě a více skladeb, je to EP (to ale samozřejmě mohlo a může mít například i podobu desetipalcového vinylu, jednostranné LP desky nebo „krátkometrážního“ CD). Mám tomu rozumět tak, že u digitálních nahrávek tomu je jinak? Kdo je tady vlastně blbej – já, nebo ty kapely, co horko těžko „usmolí“ jeden nebo dva songy a hned to hrdě a velkohubě prezentují jako EP?
Metal stále žije!
Ale abych jen nekritizoval: některé mladé formace mě naopak pořád dokážou potěšit, třeba i ve zdánlivě natolik rigidní oblasti, jakou je metal. Protože když se ohlédnu, která tuzemská alba mě na domácí tvrdé scéně v poslední době nejvíce zaujala, vedle osvědčených moravských „veteránů“, čímž myslím folklorními prvky nadále podmanivě nasáklé Silent Stream Of Godless Elegy a pro změnu až do art/prog rocku čím dál víc ponořené Forgotten Silence (znamenité novinky Smutnice, resp. Kras), a již v minulých Atolech zmiňovaných Daerrwin a Et Moriemur musím jmenovat novogenerační pražské úderníky Beast Within The Sound (…And Vice Versa) a Diligence (Abundance In Exertion). Ti první servírují veskrze moderní muziku, která rozhodně nepřipomíná jen znovu zahřátý dávno uvařený čaj, a čerpají přitom z novodobého thrash/groove metalu a metalcoru. Na rozdíl od celé řady metalcoristů však nevsázejí na útrpně vlezlé „zpívánky“ a ostřejšími kytarami maskovanou vyměklost, nýbrž prvořadě na náramnou agresivitu a mimořádně nabušený projev, z nějž doslova stříká energie – melodičtější pasáže jsou tu pouze doplňkovou, leč o to účelnější složkou. A Diligence s droboučkou, avšak dynamitem ve svém growlujícím hrdle vybavenou vokalistkou Danielou „Dahlien“ Neumanovou (působí i v dalších dvou za pozornost stojících partách Keep On Rotting a The Corona Lantern) pro změnu dokazují, že i syrový death metal se může přiměřeně posouvat a vyvíjet, aniž by kvůli křečovitým snahám o novátorství za každou cenu ztrácel svoji podstatu.
TEXT: PETR KORÁL
Loading...
