Známá moudrost se mi honila hlavou už při poslechu lednové novinky Machine Head Catharsis. Alba bezpochyby zajímavého a docela povedeného (třebaže při používání popově metalcorových „zpívánek“ už jde soubor, aniž by to potřeboval, občas až za hranu podbízivosti), leč zároveň alba zbytečně dlouhého. V materiálu dlouhém 74 minut se jistě dalo hodně krátit a škrtat, aby působil sevřeněji a ještě daleko přesvědčivěji.
To jsem ovšem netušil, co mne čeká v případě únorového nového díla švédských Therion Beloved Antichrist, byť kolega Michal Husák, k němuž se náslech této nahrávky dostal před jejím oficiálním vydáním, varovně zvedal prst již v minulém čísle v rubrice Up & Down. Therion jsem kdysi hluboce respektoval a především jejich zásadní desku Theli z roku 1996 považuji za svým způsobem přelomový počin ve sféře sbližování metalu s vážnou hudbou (byť s odstupem času ta fúze kompozičně a hlavně aranžersky působí poněkud uměle a lehce kolovrátkově). Tentokrát se však Christoffer Johnsson, kytarista a skladatel Therion, ve snaze vyprodukovat „první opravdovou metalovou operu“ nejspíš dočista pomátl. Definitivně ztratil veškerou soudnost a posluchačům předkládá na třech CD zhola nestravitelnou porci 46 skladeb na ploše celkově překračující tři hodiny! Což o to, vzdor vší nezřídka povrchní, lacině pozlátkové pompě některé z těch písní – nebo bych měl psát spíš árií? – samy o sobě nejsou zas tak špatné a mají svou atmosféru a specifické kouzo. Tím „některé“ myslím třeba čtvrtinu, možná až třetinu z nich. Jenže i to pomyslné kouzlo je víceméně pořád jen jedno, dokola se opakuje a co je moc, to je zkrátka příliš. Docela by mě zajímalo, kolik oddaných fanoušků skupiny bude mít potřebu si Beloved Antichrist pustit víckrát, neřkuli celý komplet v jednom zátahu bez přestávky. Já to nedokázal a ani se o to nebudu pokoušet. Nejsem masochista – a nutit někomu násilím tuto kolekci by fakt mohlo evokovat ty nejkrutější praktiky BDSM salonů.
Když je koncert pošušňání
Každá deska a v podstatě každé vystoupení (už vzhledem k jejich malému množství) tuzemských posthardcoristů Lvmen je malá událost. A jejich koncert 30. ledna v pražském Paláci Akropolis byl jedním slovem excelentní! Ovšem on byl celý tenhle večer skvělý, protože ho působivě rozjeli četnými zahraničními koncertními i nahrávacími zkušenostmi otřískaní Please The Trees v čele s multiaktivním Václavem Havelkou a vysoko nasazenou laťku rozhodně nepodlezli ani následující Tomáš Palucha (ba právě naopak!). Oba jejich kytaristé a ústřední figury, tedy Jan Tomáš a Libor Palucha, jsou zároveň novými členy Lvmen, stejně jako bubeník Zdeněk „Regál“ Jurčík. Doplnili tak sestavu tohoto osudem těžce zkoušeného souboru (již dva předčasně zemřelí kytaristé!), kterou dnes dále tvoří František „Ikebara“ Klimt (bg), Robert „Melnick“ Taschner (dr) a Petr „Husar“ Proft (keyb, sampling). Dvoje bicí jen umocnily už tak hypnotickou a doslova magicky uhrančivou muziku Lvmen, jejichž živou produkci jako vždy dotvářela sugestivní videoprojekce.
Potěšením pro mne byl také už 16. prosince 2017 koncertní křest nového alba formace Pork Soda v jejím domovském Pelhřimově. (Na vysvětlenou, proč o tom píšu až teď: lednový Atol už byl v té době odevzdaný a do únorového mi zmínka o této akci koncepčně nezapadala.) Oslavence podpořily spřízněné kapely Alternative Core a The Revolt, v průběhu večera se servírovaly různé, ale vždy náležitě třaskavé podoby hardcoru (případně HC/metal/crossoveru) a neskutečná energie a nasazení valící se z pódia zejména při samotné Pork Sodě by se daly doslova krájet. A mimochodem – to pokřtěné album (Alter Ego) je taky výborné.
Objevy a skoroobjevy
O mladé pražské kapele Baro Chandel slýchám a čtu v poslední době stále častěji. Hromadně prezentované téměř až nekritické nadšení působí vždycky tak trochu podezřele, nicméně tentokrát se k němu ochotně a rád také přidávám. Debutové EP Baro Bokhalo je totiž vážně znamenitý počin. Kvarteto holduje syrovému stoner rocku, nechává se přiměřeně inspirovat i ozvěnami (post)grungeového žánru a působí přitom natolik přesvědčivě a suverénně, že se až nechce věřit, že jde vlastně o začátečníky. Především tak trochu „pearljamovská“ píseň Piece Of Clay je prostě a jednoduše parádní!
Objevem pro leckoho jistě bude i písničkářka Viktorie Horáková. V jejím případě však o žádnou začátečnici nejde, vydala už dvě alba pod dřívějším uměleckým nickem Viki. Vloni na podzim na ni náhodou na YouTube narazil kapelník Tiché dohody Dan Šustr, její tvorba ho okamžitě takříkajíc omámila a jal se rázně a neuvěřitelně rychle jednat. Zpívající a na klavír hrající umělkyně, která si sama píše téměř všechen repertoár, se ujal producentsky i vydavatelsky, přesvědčil ji, aby se začala prezentovat svým civilním jménem a příjmením (máme tu už přece Debbi nebo Lenny, takže používat pseudonym Viki není dvakrát šťastné), a rovnou jí pomohl zrealizovat CD 7 dní. Sedm přearanžovaných, především o další živé nástroje obohacených starších písní plus jedna novinka ukazují, jak lze dělat neotřelý a vkusný pop, kterého nikdy není dost. Stejně jako to, že Viki, tedy vlastně Viktorie, je opravdu výrazný skladatelský a zejména vokální talent.
A ještě jedna kapela, která stojí na startu, ovšem hovořit o ní jako o začátečnické by bylo věru legrační. 22. února měla v brněnském Kabinetu Múz konečně koncertní premiéru noise HC skupina F V T V R E, za kteroužto značkou se skrývají muzikanti ostřílení z Clou, The Prostitutes nebo Birds And Wolves a především Karel „Kay“ Buriánek, frontman někdejších Sunshine. Ohlasy na vystoupení jsou vesměs velice pozitivní a slibně divoce zní i první EP Mess, tak se těšme na to, co bude dál.
Text: Petr Korál
Loading...
