Britská gothic/doommetalová legenda PARADISE LOST opěr prožívá nejlepší sezónu kariéry.
Během října navštíví dva české kluby a jeden slovenský spolu LUCIFER a SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY:
20.10. Praha – MeetFactory
24.10. Ostrava – Barrak
25.10. Bratislava – Randal
Aktuální album The Plague Within je návratem Paradise Lost v nejlepší formě.
Pokusil jsem se ohlédnout za všemi jejich 14 studiovými alby.
Předem podotýkám, že tuto skupinu poslouchám víc než 22 let a na některé počiny mám dost nekompromisní názor.
A to hned z kraje: debutová deska.
Lost Paradise (1990 / Peaceville)
Kdyby mne někdo prosil o pochopení začátků Paradise Lost, řeknu mu, ať debut Lost Paradise přeskočí a jde rovnou na Gothic.
I přes originální přístup k death metalu (na svoji dobu) album trpí mnoha dětskými nemocemi.
Zvuk je velmi nevyvážený, aranže nenakopnou. Vymyslet ideální harmonické kombinace bylo pro kytaristu Gregora Mackintoshe ještě oříškem, na většině alba nerozlousknutým.
Je cítit, že kapela potenciál má, ale skladatelsky je to ještě neumětelské.
Top 3 skladeb z alba LostParadise:
Nemám. To album považuju za demáč, který na desce vyšel omylem.
Hodnocení: 1 (z 5)
Gothic (1991 / Peaceville)
„Kultovní album, které žánru řeklo: měj gotickou tématiku.“
Distributoři desce vytýkali, že není ani death ani doom a že se jim nehodí do krámu. Hned po vydání nezájem, do dvou let kultovní album. A to i přesto, že zvuk je surovej jak Chuck Norris na kokainu.
Z dnešního pohledu: zvukově je to death, ale v kytarách je něco, co začalo psát éru gotického doom metalu.
Melodie mrazivě kostelní, pro tehdejší deathmetalovou scénu dost atypické. Stejně jako „katedrálová“ atmosféra nesourodě, ale přesto uhrančivě prohnilého zvuku. V tom je síla alba Gothic.
Nijak náročné, ale ve své době náladou zcela ojedinělé album. Kluci se teprve aranžovat učili. Ale odpustíte jim všechno.
Mimochodem, chystají se ji celou přehrát v roce 2016 na festivalu RoadBurn.
Top 3:
Gothic – manifest gothic/doom metalu.
Shattered – na postupech z téhle skladby postavili PL čtvrtinu své pozdější tvorby.
Rapture – pokud tohle není doom metal, tak nic.
Bez které skladby by se album obešlo:
do kultovní desky se nekrájí. I kdyby mně druhá Dead Emotions štvala sebevíc. To je zakázaný. Tohle album psalo dějiny.
Hodnocení: 4.5
Shades Of God (1992 / Music for Nations)
„Ano, vydat dvě kultovní desky po sobě lze.“
Jestliže Gothic něco nastínil, ale byl stále příliš „death style“, pak Shades Of God je doom gotického střihu. Přímo definice gothic/doom metalu!
Nemůžeš se považovat za fanouška Paradise Lost a nemít tohle dílko.
Ve své podstatě nemá slabé místo, ignorujete-li několik instrumentálních chyb. Zvuk je sice ještě dost undergroundový, aranže svérázné, ale vzhledem ke kultovnímu statutu desky nenapadnutelné.
Prostě Shades Of God – rozumíme si?
Takhle zní revoluce.
Top 3:
Mortals Watch The Day – bez komentáře.
As I die – protože to je první song, o němž můžeme mluvit jako o hitu. PL ho hrají úplně na každém koncertu.
Daylight Thorn – pokud bych nemohl říct Your hands in mine.
Bez které skladby by se album obešlo: stejně jako u Gothic. Bez žádné. Kultovní desky jako tato se poslouchají zásadně v kuse.
Hodnocení: 5
Icon (1993 / Music for Nations)
„K masám blíž, ale stále s vlastním ksichtem.“
Do té doby nejpřístupnější album. Nickův řev už koketuje s melodií. Neintonuje nejprecizněji, občas zpívá nad tónem, ale zvyknout si lze. Proč? Tohle je parádní deska. Zvukově mnohonásobně audiofilnější, než co do té doby PL natočili.
Tento počin jim otevřel velké sály, kluby pro 300 lidí pro ně začaly být tabu (na nějakou dobu). Po Evropě konečně začali cestovat tourbusem.
Hymna gothic/doomové scény True Belief je dodnes nedílnou součástí všech koncertů.
Album znám nazpaměť. Každý tón, úder i chybu. Deska Icon mně k Paradise Lost přitáhla a na dlouhou dobu nekompromisně připoutala.
Top 3:
Joys Of The Emptiness – nádherný doom, vhodný do všech katedrál. A do nevysvěcených zejména!
Dying Freedom – protože „Crying to be free!“
Remembrance – protože „Remember life now?“
Hodnocení: 5
DraconianTimes (1995 / Music for Nations)
„Na vrcholu slávy.“
Vrchol zlaté éry Paradise Lost. Počin sice už velmi vzdálený brutalitě Gothic a několik písní „jde rádiu naproti“, ale prodalo se ho nejvíc. Patří mezi nejprodávanější gothic/doomová alba všech dob. Možná i proto se deska po dvaceti letech dočkala nového zpracování na živém DVD. PL ji na něm přehráli celou a v několika ohledech i lépe.
Top 3:
Elusive Cure – pro ten bridge. Svého času jsem ho poslouchal k snídani, obědu a k večeři dvakrát…
Forever Failure – protože to je doják s nehorázně dobrým textem rozebírajícím Charlese Mansona. Věc, kterou na živo hrají PL do dnešní doby.
Enchantment – otvírák, který oznámil, že rok 1995 bude patřit žánru gothic/doom.
Hodnocení: 4,5
One Second (1997 / Sony BMG koupila Music for Nations a Paradise Lost byli jedním z hlavních důvodů)
„K masám blíž, ale už za cenu ztráty vlastní tváře.“
Album nejlépe charakterizuje dávný rozhovor s kamarádem Václavem Aškou z Promises, (mimochodem, taky velký milovník PL).
Aška: „Já tu desku mám vlastně hodně rád.“
Já: „Ale dyk už to nemá s předchozími deskami nic společného!“
Aška: „Já vim. Ale co jinýho zbejvá, když vydali tohle?“
Pro mě to bylo zklamání. Absolutní zrada žánru. Albu se sice dalo přijít po čase na chuť, ale byla to z nouze ctnost. Druhou polovinu devadesátých let začala válcovat taneční hudba. Kdo poslouchal jen metal, byl „mimo“ a „out“. A i “Losti” začali podléhat tlaku doby.
Do tvorby se připlazila elektronika, vyčistily se údery, vyhladil zpěv a odstranila veškerá špína. Ta, kterou jsem měl rád.
Z desky tečou příšerně napružené ambice být hrán v rádiu. Hoši chtěli být masovou kapelou. Gothic a One Second nemá společného vůbec, ale vůbec nic. Dvě jiné kapely.
Dlužno dodat, že album mělo a má dost příznivců z řad pravověrných PL fans.
Jak jsem psal, na desku si zvyknout lze, ale já se o to radši nepokoušel.
Top 3 One Second:
Lydia – pro tuhle skladbu mám slabost. Jako by by byla psána spíš pro předchozí desku.
The Sufferer – kvůli super refrénu.
Třetí skladbu nemám, musel bych se hodně zapřít, abych ji našel.
Bez které skladby by se album obešlo:
obešel bych se bez celého alba, ale když už musím vypíchnout jednu tragédii, pak Another Day. Co to jako je? Touha opéct si vlastní buřty u táboráku?
Hodnocení: 2
Host (1999 / EMI)
Depešácká deska. Hoši definitivně propadli elektronice. Na albu snad není normální zvuk kytary. Pokud by album nenatočili Paradise Lost, pak by se na něj dalo dívat pozitivněji. Možná.
Skladby nejsou úplně špatné. Jen neadekvátní žánru, který PL ještě před pár lety představovali. Jsou tam vynikající melodie, ale! Velké ale!
Úporná snaha zaujmout masu, která propadla horečce taneční hudby, byla zcela zbytečná. A trapná. Nepovedlo se: stadiony neobjeli, hlavní hrací časy na obřích festivalech nezískali.
Top 3 Host:
In All Honesty – dokážu si tu věc představit s tvrdou kytarou a byla by skvělá. Kompozice i melodie jsou skladatelský majstrštyk, dvojhlasy luxusní.
Ordinary Days – taky bych ji vzal na milost, kdyby tomu produkce dodala normální kabát a ne ty překrabičkované zvuky kytar. Píseň obsahuje luxusní smyčce a skvělý text.
It’s Too Late – kvůli této skladbě mělo album vyjít. Nádherný duet ve 3.sloce! Srdceryvný vzkaz umírajícímu tátovi zpěváka Nicka Holmese. S–r–d–c–e–r–y–v–n–ý!
Bez které skladby by se album obešlo: bez těch ostatních. Spolu se So Much Is Lost by písně z Top 3 tvořily svébytný, ale vynikající maxisingl o čtyřech skladbách.
Hodnocení: 2
Believe In Nothing (2001 / EMI)
„Deska, která kdyby nevyšla, nic by se nestalo.“
Jak PL slavnostně nastoupili na bárku EMI, tak z ní byli po této nahrávce nemilosrdně vypakováni. Strašně pitomá deska. Ve své době jsem na ni psal recenzi, album jsem hodnotil docela vysoko. Musíte mě omluvit. Byla v tom radost z toho, že se pánové vrátili k naboostřeným kytarám. Aspoň trochu, avšak minimálně v porovnání s tím, co přišlo potom.
Dnes mě nebaví vůbec. I sami PL v rozhovoru pro druhé číslo Rock & All připustili, že tuhle desku „uspěchali“. Album je skladatelsky vyprázdněné, neoriginální. A také ještě koketuje s elektronickým przněním zvuku kytary. Občasné návraty k metalu (Look At Me Now nebo Sell It To The World) neuspokojí. Z téhle desky bych neudělal ani dobré ípíčko.
Otočím to –Top 3 nejhorších skladeb z Believe In Nothing:
Fader – potřeba opéct si buřty se znovu dostavila. I kdyby ji hráli Depeche Mode, zněla by blbě jak sójová tlačenka.
Mouth – ale fuj!
Never Again – jedna z ukázek narychlo spíchnuté skladby. Na první poslech jí nemůžeš nic vytknout, ale podruhé už si ji pustit nechceš.
Aspoň jednu dobrou píseň tu nemám. Možná Divided, možná World Pretending? Nevím. Musím ji vybrat?
Hodnocení: 1,5
Symbol Of Life (2002 / BMG)
„Úsvit po marasmu předchozí desky, průměr v rámci diskografie.“
Nahrávka začíná jak nějaký levnější odvar Rammstein. Po čase se to rozvine do gotičtější podoby. Místy rock, místy metal, ale nikdy nářez. Občas se pohybuje v parametrech zlaté éry Paradise Lost (nejvíc Primal), ale jen nárazově. Vždy sklouzne do uhlazeného gothic rocku. Nic “zdravě prohnilého”…
Není to špatná nahrávka, obzvlášť v kontextu předchozích alb. Nicméně v kontextu toho, co přišlo potom, už ji dnes považuji za průměrnou. Největším průserem je ta urputná snaha znít moderně. I kdyby pravačka hrála prima metalový riff, produkce to vždycky domázla nějakým elektrobalastem. Škoda.
Top 3 Symbol of life:
Symbol Of Life – je to strašně měkkoučký, jednoduchý, ale zároveň „very touchy“. Celkově nejlepší věc desky.
Channel For The Pain – ta sloka je geniální! Největší nářez alba.
Pray Nightfall – nevím přesně proč, ale řadím ji k nadprůměru alba.
Bez které skladby by se album obešlo: úvodní Isolate je prostě sračka pro stadiony, které ovšem nezažila.
Hodnocení: 3
Paradise Lost (2005 / GUN Records)
„Jak napsat dobrou desku jakoby mimoděk.“
Album patří mezi moje nejoblíbenější z nové éry. Návrat do doby Draconian Times evokuje otvírák Don’t Belong. Avšak není to stejné. V určitých peckách možná ještě lepší.
Skladby jsou psány hitově, se silnými refrény, aniž by působily vlezle.
Pozitivní vlastností alba je, že soubor skoro vynechal elektroniku. Občas zaslechneme nějakou tu „plochu“, ale hlavním doplňkem je klavír, a i ten jenom decentně. Je to prostě metalová deska. Konečně!
A především: už se tu objevují vyložené „doomárny“ jako Sun Fading.
Top 3:
Over The Madness – neskutečný doomy nářez. Ideálně pomalý, neoddiskutovatelně smutný, umírající, depresivní – prostě doomový cajdák se zpívaným refrénem, který snese i vaše mamča.
Laws Of Cause – píseň s mým vůbec nejoblíbenějším Mackintoshovým sólem.
Accept The Pain – netypická, ale hit. Proč? Protože má dojemný refrén „Přijmi tu bolest, kvůli všem, kdo se kdy pokusili“.
Bez které skladby by se album obešlo: Bez žádné.
Album pro mě vyloženě slabou skladbu nemá.
Hodnocení: 4,5
In Requiem (2007 / Century Media)
„Další krok k ortodoxnosti.“
Otvírák alba Never For The Damned vám dá pocit, že přišlo další album Shades Of God. Tento pocit se bohužel hned s další písní vytratí, nicméně původnímu soundu se deska přiblížila ještě víc než ta minulá.
Jako by sbírala hrozny Icon v rukavicích z Draconian Times do zvukového košíčku desky předchozí.
Mimochodem: Paradise Lost už zase doomovatí víc a víc – viz Prelude To Descend, Praise Lameneted Shade a Sedative God. Vše je ale samozřejmě zpívané čistým vokálem.
Top 3:
Praise Lamented Shade – ideální spojení gotiky a doomu druhé poloviny první dekády.
Unreachable – taková slaďárna ve středním tempu, pro mě prostý sympatický gothicrockový hit s parádním doomy sólem uprostřed.
The Enemy – tenhle singl vrátil Paradise Lost do hry! Jednoduchý, ale účinný.
Bez které skladby by se album obešlo:
Ash & Debris – protože ta sloka je odporná a blbá jak tykadlo na trolejbusu.
Hodnocení: 4
Faith Divide Us – Death Unite Us (2009 / Century Media)
As Horizons End je tak impozantní začátek alba, že vás přesvědčí: tohle MUSÍ být dobrá deska.
Zvuk je parádní. Podladěné kytary, doomy tempo, žádný spěch. Nick Holmes v hlase strašně přitvrdí. Sice zpívá, ale už tak zastřeně, že lavíruje na pomezí old school metalového řevu.
Top 3:
Frailty – na ParadiseLost neuvěřitelná, až blackmetalová sekanice. Škoda, že skladba takového typu je jediná v celé jejich diskografii.
The Rise Of Denial – protože je nejlepší. Disponuje zvláštním espritem, jež jsem naposledy slyšel v Pity the sadness z alba Shades of God.
Living With The Stars – největší nářez. Death/doom as fuck!
Hodnocení: 4
Tragic Idol (Century media / 2012)
“Nejlepší booklet v historii kapely. O desce samotné už ale takhle mluvit nedokážu.”
Vlastně nedokážu přesně určit, proč mě ta deska nebaví. Ale nijak na mne nezabírá. Přitom je tvrdá a je to metal, pane doktore…
Cítím z toho hledání slávy zlatých alb Icon (Crucify) nebo Draconian Times (Fear Of Impending Hell, Honesty In Death, In This We Dwell, Tragic Idol). Ale hledání nepovedené, urputné.
Jako by jim někdo řekl: „Za každou cenu složte druhý Icon nebo DraconianTimes a občas do toho dejte koule Shades Of God.“
A oni to udělali, jenže skladby opakovaly již vyřčené.
Krok „zpátky“ činí i Nick: opět se přibližuje víc ke zpívání. V mnoha pasážích zbytečně.
„
Top 3:
Solitary One – protože je divná / protože překvapí / protože se dotýká toho nejlepšího, co PL umějí.
Theories From Another World – deathmetalový nátěr. Podobných mohlo být na albu víc.
Třetí favoritku nemám.
Bez které skladby by se album obešlo:
Taková skladba tam není. Obecně by všechny skladby od druhé dál mohly mít koule klubového metalu, ale ony, nevím proč, působí „stadionově“.
Hodnocení: 2
The Plague Within (2015 / Century Media)
„Paradise Lost ve své nejryzejší podobě.“
Nejsilnější album od jejich zlaté éry. Jednoznačně. Album se neštítí pravověrného doomu i deathmetalových rovin. Je přímým pokračovatelem odkazu jejich tvorby. Jako fanda jásám.
Důvod, proč jít v říjnu na jeden z jejich koncertů. Slyšet z této desky co nejvíc naživo je možné jen na turné k desce.
Recenzi jsme publikovali v prvním čísle Rock&All, přečíst ji můžete zde.
TOP 3 The Plague within
Beneath Broken Earth – jejich nejlepší čistě doom metalová skladba celé kariéry.
Return to the sun – Demonstrace síly a atmosféry, kterou PL dokáží vnést do metalu.
An eternity of lies – na takovou věc jsem čekal už od Icon. Rozvážná sloka depresivní normy, dojákovitý refrén, atmosféra zatloukání hřebů do Kristova kříže. Prostě Paradise Lost.
Nejhorší skladbu tohle album pro mě nemá.
A věřím že nebudou mít ani koncertní sety na podzim tohoto roku u nás.
See ya there.
J.J.Šimon
Jan J. Šimon
(4 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...
