Vracet se ke svým kořenům je metalový trend dneška. A britskému kvintetu už pár desek trend vyloženě vlastní.
Přes nemalé užití prvků black metalu, deathových paleb i stoneru (Cry Out) se Paradise Lost soustředili především na to, aby zněli doopravdy doomově. Kapela zní (snad vyjma otvíráku No Hope In Sight) opravdověji. An Eternity Of Lies otevře impozantní doomovou přehlídku, ve srovnání s poslední studiovkou Tragic Idol nadprůměrnou. „Rádiovost“ ustoupila do pozadí. Dominuje chropot, čistý zpěv necukruje každý refrén jako dřív.
A ač je rukopis PL nesmazatelný, kytarové harmonie po dlouhé době i překvapí (např. Victim Of The Past, Flesh From Bone). Tu a tam se dokonce pánové ocitají nevídaně blízko soukmenovcům My Dying Bride – jedním z příkladů je „nejdoomovatější“ song Beneath Broken Earth.
Masivní basy decimují. Kytary byly evidentně podladěny víc než kdy jindy, což výsledku svědčí.
Paradise Lost nemohou natočit další Gothic, Shades Of God nebo Icon. Ale mohou se jejich odkazu dotknout a prvoplánově nevykrádat. To se splnilo, bohužel až teď. Kdyby to udělali po Draconian Times, jejich kariéra by patrně vypadala jinak.

J.J.Šimon

0