Iggy Pop

Rubrika:  Recenze, publikováno: 29.03.2016
Iggy Pop

Titul: Post Pop Depression

Vydavatel: Loma Vista/ Universal Music

Total time: 42:13

Žánr: Rock

Hodnocení alba

V posledních letech předváděl IGGY POP převážně řízný a syrový rock se svými parťáky STOOGES a v pauzách mezi (stále) divokými turné se tu a tam převtěloval do role šansoniéra, aby si tak odpočinul od zvuků řezavých kytar. Jenže The Stooges už nepatřili mezi nejmladší a když se k věku přičtou i drogové eskapády z mládí, není se čemu divit, že nás během šesti let opustili zakládající členové Ron a Scott Ashetonovi a jako zatím poslední loni v září saxofonista Steve Mackay. Přestože oficiální konec formace nenastal, lze předpokládat, že Stooges jsou pro Iggyho kapitolou nadobro uzavřenou.

To, že osmašedesátiletý Iggy Pop přijde se sólovým albem, se dalo očekávat. Málokdo však tušil, že se na něm spojí se zrzounem Joshem Hommem. Zdá se, že James Osterberg začíná rekapitulovat svou kariéru. Jestliže s albem Weirdness připomínal raná léta The Stooges a s Ready To Die zase jejich pozdní období okolo alba  Raw Power, můžeme o novince říct, že se vrací do časů, kdy s DAVIDEM BOWIEM brázdil ulicemi západního Berlína.

V žádném případě však nejde o hloupé kopírování jeho opusů z roku 1977, ale jistý „návrat idiota“ na Post Pop Depression vypozorovat můžeme. A to hned v úvodní Break Into Your Heart, do které nás uvedou syntezátorové zvuky, ne nepodobné těm, jež před lety Pop s Bowiem pořídili v berlínském Hansa studiu. Chladně opisují vokální linku, ale přitom mají o chlup lidštější výraz. Bowieho stopy nesou i další skladby včetně pilotního singlu Gardenia. Následuje silný song o hledání „americké valhaly“ aneb zpěvákovo vyrovnávání se se stárnutím. „Smrt je pilulka, která se dá těžko polknout,“ zpívá Iggy a nutí posluchače zamyslet se. Po poslechu American Valhalla nebo hitu (zřejmě největšího z alba) Sunday, je jasné, že Homme má Popovy sólové klasiky řádně nastudovány.

Další faktor, kterým se album přibližuje Iggyho sedmdesátkovým počinům je počet skladeb, tedy devět, stejně jako tehdy na Lust For Life. Každý nástroj a každý hráč má na desce svou roli. Jednoduché, přímé bicí s minimem přechodů jdou ruku v ruce s pulzující basou a zdánlivě nenápadnými kytarami. Z celkového vyznění vybočuje skladba Vulture. Ta by se svou prašnou atmosférou hodila klidně i do některého z filmů Sergia Leoneho. Nicméně patří mezi slabší kousky.

Ale pojďme z pouště kouknout zase na chvíli do nehostinných ulic Berlína, kam nás zavede další z vrcholů alba, German Days. Přechod ze strhujícího začátku do špinavého valčíku a zase zpátky je famózní. Iggy rozeznívá svůj hlas naplno a pokročilý věk pro něj není žádnou překážkou. Po uvolněné Chocolate Drops dojde na závěrečnou Paraguay, která se stane zajímavou, až když se přehoupne do své druhé poloviny a stočí se do souznění skřípavých sól a Iggyho štěkání jako z éry Stooges. Vskutku omračující závěr.

Post Pop Depression není obyčejné album, které by oslnilo po prvním poslechu, ale přinutí vás pouštět si jej znovu a znovu, dokud si vás zcela nezíská. Bez debat jde o Iggyho nejlepší dlouhohrající nahrávku v novém tisíciletí.

Petr Adamík

(Navštíveno 470krát, z toho 1krát dnes)
0