BON JOVI

Kulišácky zflikovaná deska, která má „odškrtnout“ závazek v končícím kontraktu s vydavatelem? Sbírka recyklovaných odložených nápadů? Kolekce ani ryba, ani rak – hlavně aby fanoušek měl pocit, že se něco děje a kapela ještě dýchá? Bon Jovi nejsou rozhodně první, ani poslední, když po vzoru mýtické chytré Horákyně na novince zkusili od všeho kousek. Oficiálně tomu říkají „dárek věrným fanouškům“.

Když budeme hodnotit Burning Bridges touto optikou, není to tak tragické – otvírák A Teardrop To The Sea decentně navnadí na věci příští, We Don‘t Run je naopak bombastický bonjovácký kytarový pomp-pop, Saturday Night Gave Me Sunday Morning připomene (v dobrém) tradiční kapelní hitový trademark… A tak bychom mohli pokračovat, ačkoliv ke konci stopáže už se deska drží zbytků důstojnosti jen z posledních sil. Je znát, že každá z písniček je v rámci své šablony slabším odlitkem lepších časů, a převažující poloakustický ráz kolekci na náboji nepřidá.

Základní potíž se současnými Bon Jovi je ale jinde – na deskách to s nimi jde setrvale z kopce už od přelomu století a udržet alespoň vnější dojem, že je to pořád ta samá kapela, jim dává čím dál víc zabrat. A tak podstatné zůstává – se Samborou, nebo bez – jak dlouhou jim budou pohádkově sypat jejich koncertní turné.

Michal Husák

0