KVĚTY

Už to, že deska začíná chvalozpěvem na podzim, mé nejoblíbenější roční období, je znamení, že Květy na své pouti znovu trefily černého. A Miláček slunce očekávání rozhodně naplňuje.

Šťastné spojení Martina E. Kyšperského & spol. s producentem Ondřejem Ježkem přineslo před třemi roky mimořádnou kolekci Bílé včely a vypadalo to, že více než dekádu broušený tvar kapely vycházející z tradic brněnské alternativy doznal ideálních proporcí. Jenže nejdříve novinka zaujme lakonickými lyrickými obrazy současnosti, na které by Martin mohl získat patent, aby pak překvapila celá kapela písničkami s nečekaným tahem na bránu a aranžérskou plastičností.

Na posluchače často vybafnou elektronické legrácky, ale Květy na letošní desce také umí vystřihnout hlučný, jednoduchý rock’n’roll. Když si člověk uvědomí, že vedle Květů se Kyšperský ještě věnuje sólové tvorbě a pomáhal rozjet Muchu, může před kvalitativně neustále vysoce nastavenou laťkou pouze smeknout klobouk. Pokud jsem tvrdil, že nová deska Longital je jasným kandidátem na česko-slovenské album roku, v letošní kolekci Květů bude mít setsakra silného protivníka.

Pavel Zelinka

0