Na prvního apríla se do Prahy vrátí Pain Of Salvation. Nebude to žádný hloupý vtípek ale spíše oslava toho, že s námi kapelník Daniel Gildenlöw stále je. Počátkem roku 2014 byl totiž akutně hospitalizován kvůli streptokokové infekci, což znamenalo značné utlumení umělecké činnosti a náročnou několikaměsíční rekonvalescenci. O výzvách tohoto období a návratu do formy jste se mohli dočíst v našem povídání v lednovém čísle Rock&All (malá ukázka níže). Těm, kterým se to nepodařilo, nabízíme odkaz k zakoupení kteréhokoliv čísla z našeho archivu.
V roli předkapely se v Rock Café představí švédská naděje Port Noir.
V prvé řadě bych chtěl jménem tvých českých a slovenských fanoušků vyjádřit radost z toho, že jsi svou léčbu zvládl a vydal desku, kde asi není nutné se dotazovat na koncept.
Děkuju mnohokrát. Bylo to opravdu klíčová životní zkušenost, která se ve velké míře promítla na nové desce. Zprvu jsem byl přesvědčen, že zde žádný koncept nevzniká, protože, co by asi mohlo vzniknout zajímavého na tom, že člověk leží v nemocnici několik měsíců? Nicméně, velice rychle jsem pochopil, v jaké náladě se nové skladby rodily. Vše vznikalo hlavně velmi přirozeně, protože jsem toho názoru, že jedině tak je výsledek kvalitní.
Muselo to být hlavně velice nepříjemné, pro někoho tak aktivního jako jsi ty. Snažil ses dle možností alespoň věnovat literatuře?
Snažil! Hlavně tedy v začátcích, ale už po prvním zákroku bylo mé tělo neskutečně unavené. Měl jsem na pokoji slušnou řádku knih, ale stávalo se, že jsem si přečetl jednu větu a hned jsem zase usnul. Když jsem se pak probudil, snažil jsem se najít místo, kde jsem přestal. Jenže v půlce další věty jsem zase usnul. Vážně jsem se nedokázal soustředit na nic, co by vyžadovalo delší pozornost (smích). To samé platilo pro kytaru, přestože jsem měl před sebou dlouhodobě nasmlouvané turné s Transatlantic. Požádal jsem proto mého otce, aby mi do nemocnice kytaru přinesl s tím, že se písně na turné naučím a nějak to zvládnu. Stejně tak jsem do poslední chvíle trval na festivalu Progressive Nation At Sea v roce 2014, konaném v Karibiku na výletní lodi. Jen co jsem se probral po první operaci, ptal jsem se doktorů: „Je nějaká naděje, že bych si tam mohl zahrát, kdybyste do mojí rány instalovali nějakou výplň, kterou bychom zakryli nějakým plastem?“ Usmáli se a řekli: „Pojďme váš stav řešit krůček po krůčku!“ Když se na to dívám zpětně, bylo jim určitě jasné, že můj dotaz byl totálně debilní a jeho splnění nemožné. I po čtyřech měsících v nemocnici jsem sotva vyšel pár schodů, což tehdy považovali za zázračný posun. Kytaru jsem se snažil brát do ruky průběžně, ale jednoduše to nešlo, a proto tak spíš ležela vedle mě na posteli. V tu chvíli se však probudila má kreativní stránka a navíc jinak než hraním. Bylo to ve chvíli, kdy se mi nějak podařilo vstát, a všiml jsem si, jak tam ta kytara leží místo mě. Nasadil jsem jí proto brýle a vyfotil jí jako pacienta pro svůj účet na instagramu. Na základě této fotky vznikla celá řada snímků s touto tématikou, kde jsem kytaru zasazoval do nejrůznějších situací. Dokonce se mi podařilo do fotografování zapojit i nemocniční personál. Ke konci mého pobytu jsme kytaru různě oblékali a dokonce byla se mnou na operačním sále, kde jsme vtipkovali, že jí operují taky (smích). Tak to dopadá, když mám kreativní přetlak…
Dan Sywala
Loading...
