Velká redakční anketa: Nejvíce přeceňovaní muzikanti

Rubrika:  Ankety, publikováno: 20.12.2017

Jak říká hned na úvod velké redakční ankety v prosincovém čísle Petr Adamík „tak tohle není vůbec lehké… a jak se říká, sto lidí, sto chutí“. Jestli vás zajímá osobní gusto každého z redakce, můžete se pustit s chutí do četby i konfrontací s vlastními názory na věc.

 

Petr Adamík

Určit, kdo je přeceňovaný muzikant? Hmm, tak tohle není vůbec lehké. Je jednoduché jedním šmahem někoho takto označit, ale následně se při hlubším zamyšlení přistihnete, že vybraný objekt do této kategorie zas tak úplně nespadá. A jak se říká, sto lidí, sto chutí. Vyberete-li kohokoli, najde se nespočet hudebních posluchačů, kteří s vámi nebudou souhlasit. Proto těmto anketám moc neholduji, ale zkusím se s tím poprat. Rozhodně jsem nikdy nepochopil, kolik prostoru se dostává kanadským Nickelback. Prázdná hudba, prázdné texty, jedno klišé za druhým, přesto se těší obrovské popularitě a vyprodaným halám. O moc líp si u mě nevedou ani bezpohlavní Coldplay. U nás pak asi všechny ty Slzy, Jeleni a kdo ví co ještě. Není to ale jev, který by se objevoval pouze na popové, potažmo poprockové scéně. I v punkových kruzích můžeme nalézt kapely, jež na mě mohou působit přeceňovaně. Zmínil bych například mexické Acidez. Jejich logo lze v poslední době spatřit na tričkách, nášivkách či bundách punkerů, na punkových festivalech často zastávají roli headlinerů, na YouTube dosahují jejich klipy milionových zhlédnutí. Při poslechu jejich běžného, navíc nudně zahraného punku mě ale napadá: Proč? Vždyť kapel s perfektně postavenými číry a bodlinami jsme tady už měli nespočet, a to mnohem originálnějších i instrumentálně zručnějších, než je tahle x-tá kopie.

Michal Husák

Dalo by se dlouze filozofovat například o nedoceněnosti řady stylových průkopníků a následně snad až přeceněnosti těch, kteří jejich práci zužitkují ve formě masového úspěchu – to je hledisko, které můžeme aplikovat snad na všechny rockové trendy nejpozději od 80. let. Řadu zejména metalových témat mi už zdárně vyhmátli kolegové. Chystal jsem se mj. na Sabaton, Amon Amarth či Five Finger Death Punch – více či méně typické produkty vyhnané manažersko-promotérskými prášky. Za speciální zmínku z ranku hard & heavy stojí Jorn Lande – nesporně talentovaný chlapík, ale nikdy jsem nepochopil jeho až zbožštělé přijetí jistou částí scény: zejména pod svou sólovou značkou nenatočil nic, na co by se mělo po letech vzpomínat. A na závěr ještě jeden širší fenomén – soudobá mutace tzv. neo progu. Léta naplano bující populace kapel, které (čest výjimkám!) mechanicky a bez vzruchu či přidané invenční hodnoty, de facto anti-progresivně, se svou navoněnou nudou parazitují na odkazu někdejší v pravém slova smyslu „neprogresivní“ vlny v čele s Marillion či Genesis… O to úsměvněji někdy působí fakt, že na specializovaných fórech, ale i v recenzích tištěných magazínů je sekta ortodoxních spiklenců ze zásady hodnotí na stupnici začínající na 8 a půl z deseti. Pointa? Zlatý Steven Wilson… A přitom jsem chtěl původně psát hlavně o něm, zaživa svatořečeném vlajkonoši dnešního progresivního rocku. Domnívám se totiž, že – při vší úctě k jeho geniálnímu citu pro zvuk a vůbec technickou stránku nahrávacího procesu – coby skladatel a interpret nenabízí hodnotu odpovídající jeho až absurdní gloriole.

Lucie Jedličková

Mezi řečí jsem titulovala mnohokrát Kissáky jako počmárané šašky. A vlastně se do té škatulky vejde nejeden shockrocker. Ale právě proto, že stoupenci tohoto stylu celou profesní existenci na vizuální show postavili a takové je publikum nadšeně přijalo, o nějakém přeceňování vůbec nemůže být řeč. To bych si pak rovnou mohla začít vyskakovat na kdejakou cirkusovou opičku jenom proto, že chce v manéži oplatit úsměv (hned se mi vybavila Vanessa Mae, kterou jsem osobně doprovázela s orchestrem – tucárna bez ksichtu postavená paradoxně na… ksichtu). Pak nemá cenu hodnotit popové hvězdy, co získávají fanoušky prostřednictvím sociálních sítí. Ty vlastně jejich uši vůbec nepotřebují. A konečně se vykašlu na plísnění všech okresních přeborů, které kopou v Česku první ligu jenom proto, že je širší publikum zcela nekritické. Nakonec arbitrem dobrého vkusu nejsme nikdo. Vždyť se často neshodneme ani uvnitř redakce. A tak bude asi nejspravedlivější, když utrousím jedovatou slinu v případě kapely Dream Theater, kterou jsem (do střídačky bubeníka Mikea Portnoye) s láskou poslouchala. Přestože se zpěvák James LaBrie po jejich boku teprve zpívat učil, což bylo znát i ze studiovek. A co teprve naživo! Podle toho poznáme přeceňované muzikanty naprosto bezpečně. Smutné je, že právě v případě výše jmenované formace stačilo na pódiu jenom vypnout frontmana. Ale to už by zase nebyli oni.

Roman Jireš

Možná existují lidé, kteří se podívají na film Larse von Triera, sjedou nové album Björk a pak spokojeně usnou po přečtení několika kapitol románu Martina Andersena Nexo. Pro normálního člověka to však není, o čemž mě přesvědčil koncert Björk před dvěma lety na Colours of Ostrava. Ne že bych čekal zázraky, ale islandská zpěvačka mi připravila velké zklamání. Vyprázdněnost svého projektu Vulnicura nezakryla ani početnou kapelou a smyčcovým orchestrem. Kde jsou ty doby, kdy to dovedla rozpálit se skvělými The Sugarcubes! Ušlechtilou nudu, kterou nabídla, nezachránilo ani efektní sladění koncertu se západem slunce, projekce a kostýmy. Björk si za celou dobu nesundala škrabošku, což také nepřispělo k souznění se zklamanými davy. Nejde jen o jeden koncert, názvy alb jako Homogenic, Vespertine, Medúlla, Volta, Biophilia či Vulnicura jsou asi tím nejzajímavějším na její do sebe zahleděné éterické hudbě. Vždycky mi byli bližší umělci, kteří svůj talent věnovali popisu okolního světa než ti, kteří vystavují své nitro. To je asi jeden z hlavních důvodů, proč mě osobnost Björk míjí.

Leoš Kofroň

Dát přednost jen některému jménu je obtížné, stejně jako stanovit si vůbec kritéria podobného výběru. Zamyšlení nad přeceňovanými muzikanty mě však přivedla k úvaze o tom, že přehnaný obdiv až „zbožštění“ některých interpretů mívají častou souvislost s nadužívaným termínem „kultovní“. Když na začátku osmdesátých let založil v Británii Ivo Watts-Russell nezávislou nahrávací společnost 4AD, během několika málo let si právě tuto nálepku vysloužila. Netvrdím, že neprávem. Vždyť u ní postupně vycházela alba skutečně nezvyklých barev a nálad v podání Bauhaus, Birthday Party, Cocteau Twins, Dead Can Dance, This Mortal Coil, Pixies, Throwing Muses… Nicméně kolem téhle společnosti se časem vytvořila taková aureola výjimečnosti, že pak byly nekriticky přijímány (a to i částí hudebních publicistů) prakticky veškeré její vydavatelské počiny. Zkuste si však dnes přehrát třeba tehdejší Wolfgang Press, Colourbox, Clan Of Xymox, Breeders, Tarnation či Heidi Barry. Poslouchat se to určitě dá, ale že by z toho běhal mráz po zádech…

Petr Korál

Přeceňovaní muzikanti? Jako první se mi vybaví dvě metalové skupiny, obě ze Švédska a obě mimořádně populární také u nás – Amon Amarth a Sabaton. Čím jsou výjimeční Amon Amarth? Z mého pohledu jde o naprosto průměrnou a ničím originální melodicko deathmetalovou partu, jakých jen v samotném Švédsku najdete desítky a mnohé z nich jsou daleko záživnější. Sabaton mají mé sympatie tím, že jejich – bohužel pramálo výrazný – zpěvák Joakim Brodén je hrdý na svoje kořeny (matka pochází z ČR) a že natočili písničku o českém hrdinovi 2. světové války, pilotu RAF Karlu Janouškovi, ale jinak? Nuda, šeď a znovu nuda, pardon. V té souvislosti mě napadá nijak pochvalný, leč trefný termín ušlechtilá nuda, kterým bych počastoval zejména tvorbu spousty instrumentálně a vokálně skvělých, ale nápadově neduživých progrockových, pomprockových či tzv. AOR kapel od 80. let až do současnosti. Anebo (a teď mě možná někdo bude chtít zavraždit ještě víc než za ty Švéďáky) řadu skladeb téměř zbožňovaných Dream Theater, Savatage či Queensryche, kterým sice většinou nechybí invence, zato „koule“ – rozuměj šťáva/energie – často zoufale ano.

Aleš Lochman

Nechápejte mě špatně, uznávám, že pan Brian Warner alias Marilyn Manson mluvil minimálně za jednu generaci outsiderů, kterým v bezvýchodných časech ukázal cestu a kterým předložil ikonu hodnou obdivu. Sám jsem mezi ně před lety patřil. Ale čím více člověk stárne (a možná moudří?), uvědomí si, jak je po hudební stránce tato ikona neoriginální až běda. Pokud to vezmeme hned od prvního veleúspěšného alba Antichrist Superstar, zde se nejedná o nic jiného, než jen o okatou kopírku Trenta Reznora a jeho Nine Inch Nails. Z Mechanical Animals zase čiší obrovský vliv Davida Bowieho, na třetím díle pomyslného triptychu (Holy Wood) je to vlastně už jen nuda k uzoufání (umocněná nekonečnou stopáží skoro 80 minut a 19 skladbami, z nichž většina je jen nezajímavá omáčka). Nic nezachránil ani fakt, že se za ty roky obklopil bravurními muzikanty, kteří jménu zvyšovali kredit ať už bezchybnými muzikantskými výkony (John 5), nebo křišťálově čistou produkcí (Tim Skold). Jakmile se odhalí Manson jako textař, skladatel a zpěvák ve své nahotě, jde to většinou od desíti k pěti. A nic na tom nemění ani poslední dvě výjimečně povedené řadovky, které by umělec takového formátu měl vydávat standardně (ostatně, jsou to jen nečekaně dobré desky na Mansona, kdyby je nahrál někdo jiný, asi by takovou chválu nesklidily). Navíc mezi jeho největší hity patří skladby, které už dříve (a lépe) nahrál někdo jiný (Sweet Dreams, Tainted Love či Personal Jesus). Marilyn Manson bude vždy stát vepředu, bude šokovat, kritizovat atd. Ale když se na něj podíváme jako na muzikanta a zpěváka, zjistíme, že všechno to šílenství a bezbřehé fanouškovství je jen nafouknutá bublina. Která splaskne s každým živým vystoupením, kdy se ukáže, jak špatný zpěvák to je.

Bořek Nachtmann

Spojení „přeceňovaný muzikant“ se mi, stejně jako mnohým, pojí s popovou scénou. Její posluchači nepotřebují hudbu, ale chtějí „mít co poslouchat“, a v tom je rozdíl. Například v létě, jen pár týdnů po rockovém nářezu velikánů z Guns N’ Roses, kteří řadu recenzentů příliš nenadchli, přijel do Prahy Robbie Williams. A mělo jít o skutečně velký zážitek, alespoň tak to vypadalo podle marketingové kampaně. Kolikrát jsem četl, že se na Williamse do Prahy chystají tisíce lidí (nakonec těch třicet tisíc není až tak působivých jako třeba AC/DC s téměř dvojnásobkem). A v recenzích se nakonec dočtete, že Robbie skutečně zpíval a jeho kapela hrála živě! No není to úžasné – hudebníci, kteří jsou dokonce schopní hrát naživo! Pop je, jaký je, a jeho posluchači ho evidentně takový chtějí. Vytváří se však dvojí metr, kvůli němuž se z průměrného nezaslouženě stává něco víc.

Tomáš S. Polívka

Nerad se účastním anti-anket. O tom, co považujeme za nadhodnocované, je lepší mlčet a nedělat tomu další reklamu. Mohl bych se stavět do pozice jazzového nebo „vážnohudbého“ snoba a tvrdit, že celá rocková a popová scéna je umělecky přeceňovaná. Nebudu to dělat, nemyslím si to. Lze se snadno trefovat do popových gagajících madonek, britpopových plagiátorů estetiky 60. let, hardrockových epigonů, poppunkových pozérů… Nebo bych se mohl snažit vyvolat efektní podrážděnou reakci fanoušků přiznáním, že jsem například nikdy nepochopil, co je zábavného na písních Lucie či Wanastovek – jenže nic proti těm kapelám ani jejich fandům nemám, jde čistě o věc osobního vkusu. Raději věc nechám plavat. Leda snad zamyslet se nad faktem finančního nadhodnocování (tedy nikoliv nadhodnocování uměleckého přínosu) nejslavnějších hudebních hvězd, herců, sportovců, politiků… Představuje jeden z důkazů o „kolosu na hliněných nohou“. Nejsem levičák, mám na mysli jev dějinný a jev humánní etologie. Buďme rádi, že žijeme v tak pěkném (krátkém) období, které si podobné kratochvilné ptákoviny jako přeplácený zábavní průmysl může zatím dovolit.

Jakub Poštolka

Navzdory neustále vzrůstající popularitě a úspěšnosti všech doposud vydaných nahrávek jsou pro mě už několik let nejvíce přeceňovanou kapelou Imagine Dragons. Tito indierockeři z Las Vegas na mě už od jejich zlomového roku 2012, kdy se do světa dostal jejich hit Radioactive, působí jako až děsivě průměrný interpret s jednoduchými singly, které se všechny drží stejného schématu. A identický pocit se u mě dostavil někdy během loňského roku, kdy Imagine Dragons singlem Believer začali propagovat aktuální řadovku Evolve. Poté, co jsem zjistil, že jejich třetí nahrávka navzdory průměrným hodnocením vystoupala až na první místo tuzemského prodejního žebříčku, mi došlo, že popularitu Imagine Dragons zřejmě nikdy nepochopím. Což je ovšem v pořádku. Beru to tak, že na světě je kromě Nickelback další formace, která postrádá jakoukoli špetku invence, její hity útočí na ty nejjednodušší posluchačské pudy a ještě k tomu u nás vyprodává stadionové koncerty.

Tomáš Rojt

Na první pohled lehké zadání, ale hned při prvním zamyšlení docela těžká otázka, subjektivní pohled na věc hraje velkou roli a kdo je pro někoho přeceňovaný, je pro druhého nedoceněný. Pak tu máme pohled kritika, menšinový, ale snadno publikovatelný a schopný ovlivňovat ostatní. A nezapomeňme na fanoušky, jejichž názor je výrazně většinový, i když hůře publikovatelný. Na druhou stranu návštěvnost koncertů a prodejnost nosičů jejich názor vyjadřuje stejně trefně jako článek kritika. A ještě jedna důležitá věc: přeceňovaný neznamená nutně špatný, nekvalitní, odpad apod.! Bylo by jednoduché začít se strefovat do jmen jako Marylin Manson, Phil Collins, Oasis atd. Vezmu to ale z jiné strany. Prvním katalyzátorem fenoménu přeceňování bývá rozpad kapely či úmrtí interpreta. Určitě tu hraje velkou roli sentiment a jistá míra glorifikace. Budu asi za provokatéra, ale např. Jimmy Hendrix a Nirvana, potažmo Kurt Cobain jsou jména, která zná každý. Zazářili a odešli, bohužel. Tři řadová alba a konec, neměli šanci ukázat víc, ani své slabší tvůrčí chvilky. Ty obnažily až nekonečné výběry a reedice, ale každý jim to rád odpustí, měli totiž tak málo času… Takže ano, Cobain s Hendrixem byli osobnostmi a obohatili svět rocku o mnoho, ale do kategorie přeceňovaní muzikanti dle mého názoru patří.

Michal Straka

Toto zadání se ukázalo jako mimořádně obtížné a nesnadné. Počáteční úšklebek nad tak snadným tématem mi poměrně rychle zmrzl na rtu. Zdánlivě snadný úkol, který se po chvilce přemýšlení začíná jevit jako zlá noční můra. Jména, která mi v hlavě naskakují, během chvilky zamítám, mozkové hemisféry si hrají střídavě na žalobce a obhájce. Jak je snadné vyslovit nějaké jméno, ale potvrdit si ho?! S přicházejícími kandidáty si brzy uvědomuji onu neviditelnou tenoučkou linii, která odděluje termín přeceňovaný od slova zajímavý, byť jen pro úzký okruh fanoušků, čili jak my říkáme „pro fajnšmekry“. Patří sem snad takoví hudebníci? To rozhodně ne! Škrtám tedy v duchu všechny leckdy okrajové žánry, mými předchůdci prapečlivě zaškatulkované. Má tam snad patřit osobnost (neboť jí je) jako například Dan Bárta? Vždyť jeho jméno vyčuhuje rok co rok málem z každé odborné ankety, i kdyby v tom roce pranic nespáchal? Možná jsem blízko, ale ani zde nepociťuji osobně naplnění toho významu nejpřeceňovanější. Nakonec mě v sítu zbývají ona tři správná jména: Pixies, The Clash a Sting. Možná překvapivě, ale zato pro mne logicky a zaslouženě. Ten Dan unikl jen o fous.

Dan Sywala

Přeceňovaný muzikant je termín, který je pro každého vyústěním osobních preferencí, názoru na nejrůznější žebříčky a v neposlední řadě citlivých osobních zkušeností. Z osobního pohledu se snažím respektovat každého umělce, brát v potaz třeba i dávno zapomenutou formu, ale určitě je zde hned několik muzikantů, které považuju minimálně za přeceňované. V první řadě jde o Metalliku, jejíž kvalita, ať už na albech, nebo naživo, zůstala hluboko v osmdesátých letech. To už raději sólovou tvorbu Jasona Newsteda… O moc lepší mínění nemám ani o Slayer, ale Dave Mustaine a jeho Megadeth, to je mizérie po všech stránkách, včetně té osobní. Pokud zůstanu v tvrdších vodách, tak můj seznam pokračuje s Children Of Bodom (Alexi Laiho) nebo Cradle Of Filth (Dani Filth). A to jsem ještě ani pořádně nezačal s power/speedmetalovou scénou, kde je sice pár výjimek, ale pro mnohé je to byznys založený na chrlení monotónních desek a účastí na pivních festivalech. Pár jmen za všechny: Sabaton, Helloween, HammerFall, Rage nebo Edguy. A ještě jedno jméno na závěr: Axl Rose.

J. J. Šimon

Okruh přeceňovaných kapel se mi zužuje. Věkem přicházím na chuť i tomu, čím jsem v mládí pohrdal. Častokrát okázale. Avšak stále dost jich v okruhu zůstává, a navždy zůstane. Dodnes mi vadí většina nu-metalových kapel, protože jim to nemůžu věřit. Ani jejich způsob projevu, ani bolístky, které si řeší v textech. Ty jsou většinou dvojího rázu: jako mají Korn, nebo jako mají Linkin Park. Vítězové té doby jsou Coal Chamber a Staind. Přijdou mi jako vyprázděné kopie kopií jiných. Na současné scéně takhle vnímám Five Finger Death Punch. Úspěch nepokrytě nakopnutý obrovskými investicemi (obrovskými v intencích začínající rockové kapely), od placených facebookových a youtubových „nakukávání“ po masivní kampaně například v britském Metal Hammeru. Dva roky po startu kariéry patřili mezi největší inzerenty z oblasti managementů kapel. Jejich hudba mě až úmorně nebaví. Z každého tónu cítím kalkul. A vylhaný hněv, takové to „A teď budu hrozně tvrdej, v backstage mi už hřejou krupičnou kaši s kakaem. A dávají další díl Přátel. Chandler se chce rozejít s Monikou!“

Jan Tesař

Nemohu si pomoci, ale téma přeceňovanosti mě bezděčně nutí k poněkud kacířské úvaze. Každý, kdo zemřel před kratší dobou než jeden či dva týdny, je nevyhnutelně přeceňován. Vytvoří se kolem něj jakási aura nedotknutelnosti a je jako polobůh vychvalován i těmi, kteří mu za života nemohli přijít na jméno, případně jen z dálky přibližně tušili, o koho se vůbec jedná. Typickými příklady jsou legendární „uzavíratelé“ šedesátých let Brian Jones, Jimi Hendrix, Janis Joplin a Jim Morrison, v sedmdesátých letech Elvis Presley, v devadesátých letech Kurt Cobain, nedávno David Bowie, Prince, Lemmy, v současnosti Chris Cornell a Chester Bennington. Jako by nám ten čerstvý fakt úmrtí, mnohdy řádně umocněný věkem dotyčného či pohnutými okolnostmi, zabraňoval zhodnotit reálně hudební odkaz daného umělce. Teprve s větším časovým odstupem se vše vrátí k normálu a nebožtík je opět poslouchán jen těmi, kdo se o jeho tvorbu zajímají skutečně a nejedou jen na všeobecné smuteční vlně.

Jaromír Tůma

Přeceňovaní umělci? Mohl bych navršit desítky jmen hvězdiček pop music, ale pop od zjevení se skupiny Kelly Family v polovině 90. let už neposlouchám. Na druhé straně však stojím za názorem, že pop/rock není kultura, ale šoubyznys, a tam platí, že kdo frčí, je dobrý. V poctivém kapitalismu, existuje-li ještě vůbec, se muzikantům, pokud nejsou od vážné hudby a částečně i od folkloru, nenadržuje. Jiné to bylo za komunismu, proto uvedu alespoň jeden příklad: Pavel Liška, v roce 1974 vyznamenaný Cenou hl. m. Prahy a o 14 let později jmenovaný „zasloužilým pracovníkem v kultuře“. Mnohem častěji narážím na přeceňované desky. Bohužel i u svých nejoblíbenějších skupin. Opět příklad nad jiné: album The Endless River skupiny Pink Floyd z podzimu 2014. Kdyby se jen utrousilo, že jde o výškrab ambientních fantasmagorií z let 1968, 1993 a 2013–2014, nebudu ho brát vážně. Ono je však prezentováno „jako patnácté a poslední“ album skupiny a vizitka Davida Gilmoura, který byl pro mě vždy až pátým Pinkem. Nebo Floydem. Vydání desky má ospravedlnit dedikace památce už devět let pochovaného Ricka Wrighta. Ve skutečnosti si zařazením titulu The Endless River do oficiální diskografie kapela zajistila kšeft jak řemen, jak o tom svědčí odezva z hitparád a prodej 2,5 milionu nosičů jen ve zbytku roku 2014. V seznamu zemí, kde se album umístilo na nejvyšším bodě žebříčku, nechybí ani Česko (hitparáda IFPI). Tak mi, milí zákazníci, sdělte, kolikrát jste si tu desku ode dne nákupu pustili!

Pavel Víšek

Když hvězda vyhoří a dospěje ke konci svého života, přestane proti její gravitaci působit síla jaderné fúze a hmota, jež zůstala, se zhroutí do sebe. Na jev známý z astrofyziky můžeme narazit i v hudbě. Sting si obrovské renomé vybudoval jako frontman vizionářského tria The Police, ale na sólové dráze dokázal překročil jeho stín jenom na prvních dvou sólovkách v 80. letech s větší než malou pomocí amerických jazzmanů kalibru saxofonisty Branforda Marsalise. Status superhvězdy Sting nikdy neztratil, ale s dalšími sólovými počiny to šlo dlouho z kopce a třeba deska Songs From The Labyrinth (2006), kterou nahrál s bosenským loutnistou Edinem Karamazovem, představuje pouze vizitku průměrného interpreta renesančních písní Johna Dowlanda, jenž u vydavatelství Deutsche Grammophon obstál jen díky jménu. Jako autor se Sting dlouho hledal, ale i na nejmladších sólovkách The Last Ship (2013) a 57th & 7th (2016) si udržuje pouze standard a mediální ohlas neodpovídá jejich kvalitě. Kdeže „policejní“ roky jsou…

Martin Zoul

Ze zahraničí bych tenhle titul rád věnoval Jamesi Murphymu. Důvody enormní popularity jeho LCD Soundsystem jsem nikdy pořádně nepobral, jakkoliv uznávám, že Sound Of Silver je celkem fajn deska. Pak je tu Mike Oldfield, kvůli jehož tvorbě by snad měl vzniknout nějaký tribunál pro hudební zločiny proti lidskosti. Má-li peklo individualizovaná oddělení, pak v tom mém vyhrává v nekonečné smyčce Moonlight Shadow. U nás je pak titul nejpřeceňovanějšího umělce doživotně vyhrazen Karlu Gottovi. Pro mě představuje typ prosťáčka, kterému okolí vnuklo myšlenku o vlastní výjimečnosti. Ono je samozřejmě fajn, když máte hlas, se kterým můžete brousit křišťál. Otázkou ale je, jak s tím hlasem dokážete naložit, a tady se můj názor na „Zlaťáka“ s tím většinovým radikálně rozchází. Já prostě nedokážu brát vážně někoho, kdo zpívá, že ho opustila žena a u toho se na celé kolo usmívá, aby se zavděčil paničkám v první řadě koncertního sálu. Nejen punk, ale i pop je prostě někdě úplně jinde!

(Navštíveno 1 211krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...Loading...

Tagy



Související články

  • LeChuck LeChuck

    Bruce Springstein, can’t stand that no talent fucker!