Hvězdou letošního ročníku festivalu Valašský špalíček se stane britská legenda psychedelického rocku, zpěvák Arthur Brown. Extravagantní umělec, který se ve svém největším hitu Fire (1968) představuje jako „Bůh pekelného ohně“, na festivalu vystoupí 25. června, den po svých 74. narozeninách. Píseň Fire rozhodně patří do zlatého rockového fondu, už koncem šedesátých let ji do svého repertoáru přebírali i čeští rockeři.
V červnu 1968 vyšlo vaše první album The Crazy World Of Arthur Brown, skladba Fire byla hitem na obou stranách Atlantiku. V létě 1969 se ale skupina rozešla. Proč?
Těch důvodů bylo několik. Během jednoho koncertu na americké šňůře v roce 1968 se ke mně Vincent (Crane, klávesista – pozn. red.) otočil a řekl: „V jiných kapelách bubeník většinou drží rytmus a klávesista rozmáchle sóluje. Ale v téhle kapele já musím držet rytmus a ten idiot Drachen sóluje celý večer. Už toho mám po krk. Buď on, nebo já.“ Nemohl jsem mu to vymluvit. Až později jsme zjistili, že Vincent měl maniodepresivní psychózu. V době, kdy chtěl, aby Drachen odešel, byl zrovna na vrcholu své manické fáze, navíc mu někdo dal do pití drogy. Takže se Vincent nedokázal chovat racionálně. Nakonec jsme museli vzít nového, kanadského bubeníka, s ním jsme turné dohráli a pak jsme se vrátili do Velké Británie. Vincent šel do psychiatrické léčebny. Přišel nový klávesista, Pete Solley. A taky nový bubeník – Carl Palmer. Oba předtím hráli s Chrisem Farlowem.
Nakonec se Vincent vrátil. Vyjeli jsme na další turné po Spojených státech. Skupina půl roku bydlela v New Yorku. Naši manažeři Kit Lambert a Chris Stamp hluboce zapadli do drogového podsvětí. Tím pádem byli úplně nevyzpytatelní. Nová manažerská společnost nám nabídla smlouvu se CBS, na stole bylo 666 tisíc dolarů – na tu dobu opravdu velké peníze. Já jsem tu smlouvu odmítl. Z čistě finančního hlediska to jistě byla chyba. Lambert se Stampem na mě ale naléhali; říkali, že to byli oni (prostřednictvím svého vydavatelství Track Records), kdo kapelu proslavil. Rozhodl jsem se, že jim ještě dám šanci, protože oni opravdu měli nadání propagovat hudbu a skutečně nám pomohli ke slávě. Výsledkem však bylo, že Vincent a Carl se vrátili do Anglie – už tři dny poté, co jsem jim řekl, že jsem nabídku od CBS odmítl. A Lambert se Stampem dál nebyli schopni drogám odolat.
Byli jsme tři velmi silné osobnosti. Divoká energie nám umožňovala tvořit skvělou hudbu a odehrát výborná vystoupení, ale nakonec nás hnala každého jinam. Všichni jsme byli kreativní a každý jsme chtěli jít vlastní cestou. Vincent a Carl pokračovali ve skupině Atomic Rooster a měli v Británii dva hity v Top Ten. Drachen později založil avantgardní jazzovou skupinu Hazchem.
Který moment vaší hudební kariéry byl nejlepší a který naopak ten nejhorší?
Nejlepším momentem je každá chvíle, kdy mě hudba přenese společně s publikem do síně svobody. Ta asi nejhorší chvíle nastala, když jsme byli na turné s Julií Driscoll a Brianem Augerem. Julie tehdy byla mým idolem, ale nevěděl jsem, jak jí to říct. Používal jsem jevištní kostým, v němž jsem byl sedm a půl stopy vysoký. Na ramena jsem si dával další, falešná ramena, měl jsem jednu hlavu navíc. Basista během koncertů tuhle moji falešnou hlavu vždycky useknul svojí baskytarou. Při tom silně blikal stroboskop. Jednou ale v téhle části večera pustil bedňák stroboskop na pomalou frekvenci. Výsledkem bylo, že se baskytarista netrefil. Vší silou mě praštil do lícní kosti, ztratil jsem vědomí. Když jsem se probral, hleděl jsem Julii Driscoll do očí! Byla mým stavem opravdu znepokojená. Konečně jsme si byli nablízku! Rychle mě odvezli do nemocnice, tam mi obličej sešili. A příští večer jsme už hráli v dalším městě.
Kompletní rozhovor s Arthurem Brownem naleznete v červencovém vydání Rock & All!
Jaroslav Riedel
Loading...
