20 alb, jež kladou milovníkům hezkých tónů tuhý odpor - 2. část

Rubrika: Novinky, publikováno: 14.06.2017
poslech

Valná většina hudební produkce, kterou slyšíme kolem sebe, se řídí určitými nepsanými konvencemi. Ty mimo jiné berou ohled na posluchače, aby se snadno zorientoval v tom, co poslouchá. Prostě 90 procent hudby jde konzumentovi naproti a ten se pak raduje z pěkné melodie, chytlavého rytmu či líbivé aranže. Ovšem výtvory, které uvádí následující přehled, jsou postavené zcela opačně. Některé na člověka přímo útočí, jiné ho drtí jednotvárností a zbytek ho zanechává zcela dezorientovaného napospas osudu. Takže pokud chcete prozkoumat okrajové části hudebního spektra či znuděni stereotypem vyzkoušet, co vydržíte, máte právě příležitost. Dnes vám nabízíme druhou desítku alb.

This Heat – This Heat (1979)

Tahle anglická experimentální banda bývá někdy řazena do prog rocku, jindy zase mezi postpunkery. Vliv na ni měli němečtí Can, ale i zakladatel dubového remixování Lee „Scratch“ Perry. Na debutovém albu This Heat z roku 1979 se tohle všechno přetavuje v neskutečně dynamický kotel, plný neočekávaných zvratů, kdy nemáte sebemenší šanci odhadnout, kam se hudba bude v příští vteřině ubírat dál. A právě proto je to vzrušující poslech, i když jedině na vlastní nebezpečí, to bezesporu.

Pat Metheny – Zero Tolerance For Silence (1994)

Poté, co dokončil krásnou, plně orchestrální paletou obdařenou desku Secret Story, potřeboval zřejmě génius jazzové kytary zmapovat slepé uličky a poškodit ušní ústrojí svých nic netušících obdivovatelů tímto zlotřilým projektem. Rachot, rachot, rachot, rachot, rachot. Tak zní postupně všech pět částí. Fyzikálně se odlišují pouze okamžitou hustotou hmoty a vlastně ještě pořadovými čísly. Pro velký „úspěch“ se k podobnému šílenství Metheny již nikdy nevrátil. Ostatně že toho nemá zapotřebí, dokázal hned v následujícím roce na skvělém CD We Live Here.

The Dillinger Escape Plan – Calculating Infinity (1999)

S debutovým pokusem kapely The Dillinger Escape Plan „vyčíslit nekonečno“ se zrodil mathcore, což je značně agresivní odnož metalu, používající složité rytmy a kolážovou strukturu skladeb. Také hráčská technika je zde na obdivuhodné výši, to zase jo. Ale pozřít to ve velkých dávkách může být rizikové. Začnete pak mít pocit, že místo bubeníka posloucháte zdivočelý generátor prvočísel, a v popředí, kde obvykle bývá zpěv, na vás vybafne nelítostné chroptění bachaře z lokálního koncentráku. Ještěže měl kasař Dillinger plán na útěk…

Throbbing Gristle – D.o.A: The Third And Final Report Of Throbbing Gristle (1978)

Upřímně řečeno, a nechci být zbytečně jízlivý, vybrat mezi industriálními deskami jednu, která se těžko poslouchá, není tak těžké. Třetí řadovka Throbbing Gristle se vyskytuje v knize 1001 Albums You Must Hear Before You Die, ale ve skutečnosti na tu eventuální zástavu životních funkcí stačí podobných alb mnohem méně. Jsou tu ovšem i náznaky písní: AB/7A zní skoro jako Kraftwerk. Jedna ze skladeb je věnována dívce, která byla spálená od pasu nahoru a jmenuje se opravdu drsně – Hamburger Lady. Pryč od toho.

Tim Buckley – Lorca (1970)

Kdo by to řekl, že se Tim Buckley od barokního popu svých raných alb dostane za pár let až k experimentálnímu jazz rocku? Leč stalo se. Lorca se nese v duchu tichého „brblání“ elektrického piana, všudypřítomných perkusí a autorových nervních úderů do dvanáctistrunné kytary. Nad tím vším zní jeho neuvěřitelně dynamický hlas, který unese opravdu skoro všechno. Ne tak posluchač. Pro ty, kterým se líbilo Goodbye And Hello, je tohle LP opravdu dost velkým testem trpělivosti, ale pochopitelně se najde i typ lidí, kteří zrovna podobnou muziku vyhledávají, tak už to chodí.

Scott Walker – Bish Bosch (2012)

Třetí díl trilogie, započaté v roce 1995 albem Tilt a pokračující přes The Drift (2006). V roce 2012 měl podle mayského kalendáře přijít konec světa, a na tomhle CD se to patrně i stalo. Hudební styl alba Bish Bosch lze totiž stěží nazvat jinak, než „naprosté psycho vol. III“. Teatrální vokál je doprovázen vším možným: někdy ambientní elektronikou, jindy metalovou kytarou, ale dost času jen tak visí ve vzduchu a pronáší texty o Nikolae Ceauseskovi, Nikitovi Chruščovovi, Ku-Klux-Klanu či o Bohu samotném. Scott byl kdysi v 60. letech členem popových hitmakerů The Walker Brothers, ale tato informace vám zde nijak neposlouží.

Brian Eno – Ambient 4: On Land (1982)

U čtvrtého dílu Enovy ambientní série lze zažít dost zvláštní pocit, že nevíte, kde končí hudba a kde začíná prostředí, které ji obklopuje. Jako ta Hundertwasserova spalovna ve Vídni, kde se výtvarné prvky nenápadně vytrácejí do okolí. Který zvuk jde ještě z nahrávky a který se ozval z otevřeného okna do ulice? Celé album se nese ve ztišeném duchu, mnohdy se ozývají jen stopy jakéhosi chvění či šumu. Jste ve vesmíru? Nebo v odpadové rouře? Možná obíháte jako elektron okolo radioaktivního jádra.

Lightning Bolt – Hypermagic Mountain (2005)

Název alba i barevný obal s kreslenými postavičkami by snad mohly někomu našeptávat, že půjde o opojný psychedelic rock, ale to je těžký omyl. Noiseové duo Lightning Bolt se na svém pátém nosiči („noisiči“?) s ničím nemaže. Soustředěný útok basy a bicích s občasným hulákáním v pozadí, jako by mimo mikrofon, je dvakrát tvrdší než většina punkových desek. Na nějaké hotové písničky není čas, místo nich se hrnou chuchvalce brutálních riffů, které se požírají a překřikují navzájem, a vše je nutno natlouct kladivem do něčí hlavy, dokud vztek trvá!

Shabazz Palaces – Black Up (2011)

Kdo je skeptický vůči hip hopu, že je rytmicky stereotypní, měl by si dopřát poslech debutového alba dua Shabazz Palaces. Minimálně ho překvapí, jak daleko se dá v rámci žánru zajít a nakolik se dá oprostit od stokrát obehraných formulek, pustí-li se do toho lidé s talentem. Tempo se závratně mění, přehršle samplů jeden ani nestačí sledovat, struktura písní je jakoby rozstříhaná nůžkami. Jestli se dáte do tance, asi si zlomíte nohu, ale pokud se tím nakonec prokousáte, natrefíte v tom maglajzu na něco nevšedního. Následující deska Lese Majesty (2014) se nese v podobném duchu, pokud se v tom někdo našel.

Aphex Twin – Drukqs (2001)

Richard Davis James alias Aphex Twin jednoho dne objevil kouzlo preparovaného piana, navíc to jeho bylo řízené počítačem, který si všechny ty kolíčky ve strunách narval do RAMky. Těžko říci, jestli u toho tvůrce požíval nějaké nepovolené „drukqs“, ale výsledek jeho práce může jisté změněné stavy vědomí navodit. Irsko-anglický šaman zde nezapomíná také na pořádnou dávku elektronických beatů, které vůči syrovému pianu vytvářejí dost příkrý kontrast. To nemusí být každému po chuti, ale jeho hard disk si u toho určitě hezky zatancoval.

Jan Tesař

 

(Navštíveno 291krát, z toho 1krát dnes)
0