Lucie ví svý - 30 otázek ke 30 letům skupiny - 1. část

Patrně nejvýznamnější tuzemská skupina posledního čtvrtstoletí slaví své třicáté narozeniny a při té příležitosti jsme cítili jako povinnost připravit článek, který nikde jinde nenajdete. Přesněji řečeno uskutečnit s Lucií zcela nestandardní rozhovor. Rezignovali jsme na snahu nahnat celou skupinu před jeden mikrofon a rozhodli se vyzpovídat jednotlivé členy zvlášť, aby neměli možnost/potřebu se nějak „krotit“ či naopak předvádět před ostatními, jako tomu v podobných případech často bývá.

Když třicet let, tak třicet otázek, to se nabízelo samo. Pro všechny stejné. Otázky týkající se nejen výhradně muziky a nejen výhradně Lucie, včetně otázek jaksi odlehčenějších. Výsledkem je jakási anketa-neanketa, která o každém muzikantovi z Lucie vypovídá – nebo aspoň takříkajíc mezi řádky naznačuje – mnohé. Při klasickém „hromadném“ rozhovoru, kdy se jeho aktéři navzájem korigují, by se to s největší pravděpodobností nepovedlo.

1. Každý z vás, členů skupiny Lucie, toho v muzice stihl spoustu. Bereš Lucii jako něco, co se takříkajíc nejvíc povedlo?

David Koller (zpěv, bicí, kytara): Aby ne! Za těch 18 let, co jsme spolu hráli, se povedlo asi víc, než jsme doufali, a ještě při tom byla velká sranda.

Robert Kodym (kytara, zpěv): Lucie je pro mě dost povedená holka. Jinak jsem toho v muzice kromě Wanastovek za ty roky moc nestih’ a jsem tomu rád. Soustředit se jen na dvě kapely a ostatní nabídky intenzivně kopat do prdele. Jak zpíval starej Sinatra: „I did it my way.“

Petr Břetislav Chovanec alias P.B.CH. (baskytara): V podstatě ano, začínali jsme s klukama ve vhodnou dobu na přelomu komunismu k demokracii a byl tu prostor pro nějakou svěží muziku, kterou jsme asi postrádali, a byla zde společná touha dělat muziku moderně, líbivě, leč s kvalitou, která byla násilím zavřena za našimi hranicemi směrem na západ. V tý době tady kraloval a muzikantsky exceloval Pražský výběr, ale to je z širšího pohledu androš.

Michal Dvořák (klávesy): Lucie je bezesporu moje nejvýraznější a nejdelší hudební dobrodružství. V současnosti mám ještě několik dalších a doufám, že se mi povedou také. Vivaldianno startuje světové turné a budu jezdit po celém světě, z čehož mám jako autor a producent obrovskou radost, ale to, co člověk zažije mezi patnácti a pětadvaceti, je určitě nejintenzivnější hudební období pro každého – a pro mě to je jedině skupina Lucie. V ní se mi v podstatě zhmotnily všechny pubertální hudební a společenské sny. Vyprodané kluby, pak Lucerna, pak hokejové haly, pak fotbalové stadiony a ve finále hraní před 130 000 lidmi na Strahově jako předkapela Rolling Stones – těžko to může něco překonat.

2. Co vše podstatné se v Lucii „sešlo“, že to tak zafungovalo a vlastně funguje do dneška?

Koller: Asi nejvíc tam byla ta vzájemná tolerance, to, že když ty nemůžeš něco dodělat nebo nemáš nápad, tak v tu chvíli se to děje už v kapele. Nevím, zda jsem takovou pracovitost zažil jinde.

Kodym: Ty jo, no budou to talent, charisma, ambice, vůle, motivace, štěstí, čtyři modrý knížky, osud, magie a asi taky Michail Sergejevič Gorbačov.

P.B.CH.: Jsme poměrně přizpůsobiví lidé, takže až na menší prodlevy, kdy jsme spolu nehráli, jsme schopni se domluvit na něčem konstruktivním a tahat za jeden provaz. Pochopitelně a přirozeně není možné, aby se názor jednotlivců, čtyř lidí, překrýval stoprocentně, takže občas jsou to zajímavé diskuze, někdy i s prvky hysterie…

Dvořák: Myslím si, že především se sešli absolutně různorodí lidé s velkou osobností a vlastním charismatem a tahle směs, která je velmi třaskavá, evidentně imponovala ještě někomu jinému než nám samotným. Od začátku jsme do toho šli naplno, nebyli jsme líní pracovat a zkoušet sedmkrát týdně a byli jsme schopni se pohádat do krve o věcech, co se týkaly hudby. Všechno ostatní pro nás většinou nebylo důležité, byli jsme a pořád jsme velmi rozdílné osoby s velmi rozdílným vztahem k hudbě. Ve stylu a ve způsobech prezentace to ale je asi přesně to, co dělá skupinu Lucie nezaměnitelnou.

3. Které období kapely s odstupem času považuješ za nejlepší?

Koller: Já myslím, že tak do roku 2000 to bylo OK, ale asi nejlepší období bylo kolem tří alb: Černý kočky mokrý žáby, Pohyby a Větší než malé množství lásky. A taky po revoluci, když jsme mohli vydat první album.

Kodym: Devadesátý léta! Předčilo to mnohonásobně moje tužby a představy. Skončilo padesát let nacismu a komunismu. Bylo mi dvaadvacet a všechno se řítilo kupředu s velkou energií. Teď už mi chybí jen obnova Českého království a bude to dokonalý.

P.B.CH.: Tak asi nejdůležitější je start. Co ale startu předchází? Raketa z kosmodromu, než odstartuje, se musí vyrobit a všechno postupně připravit, a to je spousta neviditelné práce. Takže úplnej začátek, když jsme společně tu ,,vzducholoď“ jménem Lucie zvedali z podzemí, ze sklepa, kde jsme zkoušeli, do vzduchu.

Dvořák: Každé období mělo něco, ale strmej start po revoluci, to bylo asi opravdu nejvíc. V letech 1990 až 1992 jsem dělal skupině manažera a musím říct, že to byly nejintenzivnější roky v Lucii a nedivím se, že jsme se během tohoto období několikrát rozpadli.

4. Jakého alba si nejvíc považuješ a proč?

Koller: Asi desky Černý kočky… Stres ve studiu, Michal dělal na muzice k filmu Amerika a neměl čas přijet do studia, novej basák Marek Minárik, se kterým jsme se teprve sehrávali, Ivan Král s návyky zpoza velké louže – a vykřesali jsme z toho naše asi nejlepší album.

Kodym: S odstupem určitě prvního alba z roku 1990. Bylo to vyústění myšlenek a energie za pět let od založení kapely. První výstřik. Hořeli jsme pro muziku!

P.B.CH.: Rád si vybavuju naši první desku, kdy nejběžnější médium byla dlouhohrající deska a ta fakt měla svůj půvab. Byla to prostě skvělá doba s ohromnou příležitostí k tomu se prosadit. To, že jsme měli prostě štěstí, to je taky důležitý. V dnešní době to není pro začínající skupiny vůbec jednoduché. Samozřejmě, digitalizace a internet s sebou nesou zase jiné výhody, ale jaksi už bez toho půvabu analogu. Dnes digitální technologie umožňuje nepřeberné množství editací a v tom je mnohdy kámen úrazu, z hudby se vytrácí život. Věci, které jsou do poslední noty srovnané takzvaně na time mřížku, prostě nefungujou. Základem je mít svůj timing. V tom je jedinečnost každé kapely, u nás se bohužel ve studiích vyrábí hudební uniforma bez koulí. Ukázkovým mistrem timingu je Bonham s Led Zeppelin. Tyhle věci si třeba naplno uvědomuje Lenny Kravitz a řídí se jimi. Taky jde o to, že skupiny dříve mohly žít z prodeje desek a kazet, což dnes vůbec není možné a příjmy z OSA většinou nejsou nějak markantní. Jsme holt malá země. Mnohdy s určitou nostalgií vzpomínám na to, jak jsme s Robertem Kodymem často poslouchali z kazet Sex Pistols, The Police atd., byli bychom tu asi tejden, než bych vyjmenoval všechno… a později novovlnný věci typu Kajagoogoo, Duran Duran, Depeche Mode, Simple Minds atp. a taky v té době slavnou skupinu U2, která je pro mě určitým nadčasovým vzorem. Myslím, že pohled kluků z U2 na muziku taky formovali nějací předchůdci, prostě ten hudební vkus je formován podobně. Možná i tohle je jedno motto k celkovému klíči k úspěchu skupiny. Samozřejmě v našem případě je to omezeno pouze na Českou a Slovenskou republiku.

Dvořák: Tuhle blbou otázku dostáváme dost často. Jako kdyby se tě někdo zeptal, který ze svých dětí máš nejradši a proč. Já mám rád všechna alba, ale In The Sky je In The Sky. (smích)

5. Kterou desku naopak nemáš moc rád?

Koller: Asi Slunečnici. To už v kapele byla nálada mimo rámec spolupráce. Každej točil zvlášť, myslím.

Kodym: No, nabízí se album Pohyby, který jsme spíchli asi za tři týdny. Na většině desek jsme dělali asi rok. Ale já mám to cédéčko rád. Není vždycky špatný naskicovat obrázky pár tahy s prstem v nose.

P.B.CH.: Moc se mi nelíbí album Pohyby, ale na druhou stranu musím klukům vyseknout pochvalu za titulní skladbu. V té době jsem tam nebyl a musím uznat, že to, jak to uchopili v aranži, je na tu dobu super moderna, která mi jen potvrzuje onu analogii, kterou už jsem zmiňoval. O formování se a nechávání se ovlivňovat vlivy zvenčí.

Dvořák: Všechny naše děti mám rád!

Druhou část rozhovoru naleznete zde

VOJTĚCH LINDAUR, PETR KORÁL & JOSEF VLČEK