Lucie ví svý - 30 otázek ke 30 letům skupiny - 3. část

Patrně nejvýznamější tuzemská skupina posledního čtvrtstoletí slaví své třicáté narozeniny a při té příležitosti jsme cítili jako povinnost připravit článek, který nikde jinde nenajdete. Přesněji řečeno uskutečnit s Lucií zcela nestandardní rozhovor. Rezignovali jsme na snahu nahnat celou skupinu před jeden mikrofon a rozhodli se vyzpovídat jednotlivé členy zvlášť, aby neměli možnost/potřebu se nějak „krotit“ či naopak předvádět před ostatními, jako tomu v podobných případech často bývá.

Když třicet let, tak třicet otázek, to se nabízelo samo. Pro všechny stejné. Otázky týkající se nejen výhradně muziky a nejen výhradně Lucie, včetně otázek jaksi odlehčenějších. Výsledkem je jakási anketa-neanketa, která o každém muzikantovi z Lucie vypovídá – nebo aspoň takříkajíc mezi řádky naznačuje – mnohé. Při klasickém „hromadném“ rozhovoru, kdy se jeho aktéři navzájem korigují, by se to s největší pravděpodobností nepovedlo.

První část rozhovoru naleznete zde
Druhou část rozhovoru naleznete zde

11. Kdysi jste natočili několik skladeb Lucie v angličtině, ty ale nakonec nikde nevyšly. Není škoda, že jste nikdy v podstatě ani nepokusili štěstí v zahraničí?

Koller: Asi ne. Už v devadesátým roce mi bylo třicet, a to mi přišlo jako hraniční. Navíc kapela nechtěla. Možná ale, že ty nevydaný věci vydáme jako zábavný kousky z naší pekárny.

Kodym: Zkoušeli jsme to dost intenzivně. Naše nahrávky produkovaný majitelem ceny Grammy Davidem Biancem vyšly u Warner/Chappell Music a dostaly se do všech koutů zeměkoule. Lucie v angličtině nebo ruštině nemá prostě to čaro. Ať žije český jazyk! Jsme zkrátka jen kapela pro necelejch dvacet milionů píplů, co rozumí česky. Všem kapelám, co touží po úspěchu v anglicky hovořících zemích, vřele doporučuju se tam narodit, případně přestěhovat. Pak je možná šance.

P.B.CH.: Ona to není žádná sranda. Alfou a omegou je řeč. Pokud nejsi Švéd anebo Rakušan, tak se zatím mnoha skupinám nepodařilo prorazit v anglosaských zemích. Hráli jsme i v USA pro české i slovenské pracanty, co tam žijou. Ale tím to zatím končí.

Dvořák: Několikrát jsme se o to pokoušeli, ale myslím si, že nedílnou součástí úspěchů Lucie jsou texty – a texty jsou tak křehká a citlivá věc, jen těžko se dají převádět do cizího jazyka… A také zpívat v jiné než rodné řeči je velmi náročné a téměř nemožné.

12. Čeho v dějinách souboru nejvíc lituješ?

Koller: Ničeho.

Kodym: V současnosti je v kapele celkem pohoda. Rád bych, aby se nám dařilo být většími kamarády než dřív. To je to téma. Jsme kohouti. Existují i kapely s jedním alfacharismatikem a několika doprovodnými oslíky, ale člověk nemůže mít všechno.

P.B.CH.: Asi toho, že se nepodařilo prorazit i ven.

Dvořák: „V dějinách souboru“… to zní jak z nějaké knížky o Osvobozeném divadle. Já rozhodně ničeho nelituju, jsem rád, že si můžeme užívat toho, co jsme za posledních 30 let dokázali, a jsem rád, že tímto mohu poděkovat všem, kteří nám tam pomohli, protože rozhodně jsme to nebyli jen my čtyři, ale obrovská armáda lidí kolem nás. Někteří se toho bohužel nedožili, ale i pro ně to letos na turné ke třicátým narozeninám pořádně oslavíme. Díky všem známým i bezejmenným, byla to skvělá jízda a rozhodně ještě nekončí!

13. Máš chuť kromě občasného koncertního vzpomínání aspoň zkusit vytvořit ještě nějakou další řadovou desku, anebo už ze strany Lucie bylo v tomto směru vše vyřčeno?

Koller: Furt se o tom bavíme. Tak snad až se dobavíme, sedneme za nástroje.

Kodym: O nový desce se bavíme už nějakou dobu. Je to otázka času. Víme, jak se to dělá. Je to výzva jako sviňa!

P.B.CH.: Jo, už se na tom pracuje.

Dvořák: Uvidíme. Čas, chuť i sílu na to ještě máme. Otázka je, zda se shodneme na tom, o čem vlastně zpívat.

14. Myslíš, že byste vůbec byli schopní najít společnou tvůrčí řeč? Každý z vás se v posledních letech věnuje úplně jiné, navzájem mnohdy dost vzdálené hudbě…

Koller: Vzdáálenááá… (smích) Půjde asi o čas. Něco zkusíme. S P.B.CH. si vyměňujeme tracky už delší dobu. Udělal jsem na svou desku jeho písničku s československým textem a byla to zábava.

Kodym: No, ta cesta, kterou se Lucie před lety vydala, je dobře prošlápnutá a má jasnej směr. O tom žádná. Nebo že by Michal přinesl něco ve stylu Vivaldiho? (smích)

P.B.CH.: Jsem přesvědčen, že ano. Jasně, vkus, a to i hudební, je veličinou proměnlivou, ale to může bejt ve finále i výhoda. Uvidíme.

Dvořák: Myslím si, že všecko je možné, záleží na nás a na okolnostech. Tvůrčí potenciál v týhle skupině rozhodně je ještě pořád velikej. A to, že se každej věnujeme úplně jiné hudbě, je, myslím, prazáklad skupiny Lucie… jen je těžké se shodnout na finální podobě skladeb. (smích)

15. Lucie inspirovala celou řadu později vzniklých kapel. Považuješ někoho konkrétního za vašeho nepřímého pokračovatele či nástupce?

Koller: — (neodpověděl)

Kodym: Těch nepřímých by bylo! Spousta muzikantů si řekla: „Aha, tak takhle se to dělá!“

P.B.CH.: Nevím, ale je tu hodně dobrejch kapel, jenže ta zkostnatělá rádia je bohužel nehrajou. Degenerace vkusu národa jede na plný obrátky, a to mě trochu děsí. Jednou mi Marcel Vyšín z české pobočky Universalu přiznal, že si je vedení v Londýně pozvalo na ,,kobereček“ a tam se jich ptali: „Skupina U2 s písní Vertigo je všude na světě v hranosti v rádiích první, nejhůř druhá – proč je u vás až osmdesátá osmá? Vysvětlete nám to!“ A on odpověděl: „No víte, rádia se navzájem tak strašně šmírovala, až se vyprofilovala vzájemně v to, co jsou…“ Štve mě, že odmítají hrát něco jen kvůli tomu, že je tam super kytarovej riff nebo že je to moc rock. Proč to tedy „za kopečkama“ dostalo tolik cen Grammy? Ne, prostě se to nehodí do formátu a basta fidli. A to je velmi zlé a smutné dohromady. Ještě že mladí a začínající mají internet a přes něj se můžou jakž takž seberealizovat.

Dvořák: Moc to nesleduju a zatím jsem neměl tu čest, ale rozhodně je v Čechách spousta šikovných hudebníků i skupin, jen trochu postrádám originalitu a kvalitní texty.

Další část rozhovoru naleznete ZDE

VOJTĚCH LINDAUR, PETR KORÁL & JOSEF VLČEK