Lucie ví svý - 30 otázek ke 30 letům skupiny - 2. část

Rubrika:  CZ / Novinky, publikováno: 05.05.2016

Patrně nejvýznamnější tuzemská skupina posledního čtvrtstoletí slaví své třicáté narozeniny a při té příležitosti jsme cítili jako povinnost připravit článek, který nikde jinde nenajdete. Přesněji řečeno uskutečnit s Lucií zcela nestandardní rozhovor. Rezignovali jsme na snahu nahnat celou skupinu před jeden mikrofon a rozhodli se vyzpovídat jednotlivé členy zvlášť, aby neměli možnost/potřebu se nějak „krotit“ či naopak předvádět před ostatními, jako tomu v podobných případech často bývá.

Když třicet let, tak třicet otázek, to se nabízelo samo. Pro všechny stejné. Otázky týkající se nejen výhradně muziky a nejen výhradně Lucie, včetně otázek jaksi odlehčenějších. Výsledkem je jakási anketa-neanketa, která o každém muzikantovi z Lucie vypovídá – nebo aspoň takříkajíc mezi řádky naznačuje – mnohé. Při klasickém „hromadném“ rozhovoru, kdy se jeho aktéři navzájem korigují, by se to s největší pravděpodobností nepovedlo.

První část rozhovoru naleznete zde

  1. Tvoje nejoblíbenější skladba z repertoáru Lucie.

Koller: Nemám jednoho favorita. Nejsme kapela jedné písně. Jsme, myslím, trochu ovlivněni tím, co lidé chtějí nebo jak reagujou nebo reagovali na koncertech, takže se to měnilo s dobou, s tím, co hrála rádia. Ale popořádku asi Šrouby do hlavy, Dotknu se ohně, Oheň, Černí andělé, Lucie, Zkamenělý dítě, Vona říká jó, Laura, Amerika, Sen, Pohyby, Panic, Medvídek, Lovec, střelec, doktor & vědec, Noc, Srdce, Pod měděným nebem, Vendémiaire, Daniela, Horkej den. A teď z toho vybrat? OK, tak Vona říká jó.

Kodym: To je těžký, těch favoritek je hodně. Tak třeba Dotknu se ohně. Pracoval jsem za komančů v podzemí, do kotle vozil japonkou koks a často po nocích zíral do plamenů. K jídlu měl česnekovou pastu rozpuštěnou ve vodě ohřátý sovětským ponorným vařičem. V ruce španělku za tři kila natřenou na černo, abych byl hustej. Tvůrčí prostředí jak hovado.

P.B.CH.: Já nevím… Snad asi Oheň podle toho, že tahle skladba z našich začátků se hraje skoro sama. Tu jedinou jsme po deseti letech, co jsme spolu nebyli, ihned zahráli, prostě jsme ji nezapomněli. Taky funguje jaksi nadčasově a nachází uplatnění neustále, protože svět se řídí pravidlem ,,středověk neskončil, středověk trvá“. Ale to už je zase jiná písnička.

Dvořák: Většinou ta, kterou právě skládáme.

  1. Nejlepší skladba, kterou kdy členové Lucie udělali mimo Lucii.

Koller: Sbírka zvadlejch růží? Chci zas v tobě spát?

Kodym: Moje sestra mi kdysi říkala: „Proč nenapíšeš nějakou pomalou rockovou baladu, jako maj’ ti rockeři na MTV?“ Měl jsem takovej motiv, říkal jsem mu brnkačka. Šlo to dost rychle a jmenuje se to Sbírka zvadlejch růží.

P.B.CH.: Mám dojem, že ty nejlepší skladby jsem já udělal až v poslední době, ale ty tady nikdo nezná. Dělám muziku pro Library of Benjamin Forrest Davis v Los Angeles, i pro Riff Raff, Music Inc a několik dalších zahraničních hudebních nakladatelství. Nicméně vzpomněl jsem si na začátek Wanastowek, kdy jsme s Robertem v tandemu udělali Tak mi to teda nandey – já přišel s refrénem a Robert udělal sloky, ta skladba se, myslím, povedla… Ohledně Wanastowek vzpomínám v dobrém i na skladby Lži, sex & prachy, Nahá, Kouzlo, Andělé, Kočárek, Neděkujem, vypadněte, Blbá, Kdo se bojí nesmí do nebe, ty taky slavily úspěchy. V současnosti mám v rukávu pecku Kiki & Maki, kterou chci vypustit na internet s pomocí firmy BrainZone, jakmile bude hotovej klip. Ten natáčí velice pracnou metodou 3D animace Martin Aaron Hořínek. Jedná se o můj osobní projekt, od kterého si dost slibuju, ale nepředbíhejme.

Dvořák: Takovou neznám.

  1. Existuje nějaká píseň, kterou vnitřně třeba už vyloženě nesnášíš, přesto ji musíš hrát, protože patří mezi nejžádanější hity skupiny?

Koller: Hrajeme jen to, co chceme, a někdy se po koncertě domluvíme, že už tu kterou písničku hrát nebudeme. To je normální. Někdy mě některý písničky serou, když je hraju potisící, jako třeba Oheň, ale pak si s nimi dám pauzu a zas je hraju. A třeba v jiným aranžmá. Šrouby jsem předělal už třikrát.

Kodym: Před lety, když byla novinkou píseň Sen, jsem s ní měl potíž. Říkal jsem si: „Ta písnička je měkčí než já!“ Hned potom na turné Černý kočky mokrý žáby mě o opaku přesvědčily fanynky. Obvykle při ní ty krásné mladé ženy dojetím plakaly a černé oční linky a řasenky tekly dolů po tvářích do záňadří. Ách…

P.B.CH.: Nikdy – opakuju, nikdy – jsem se neztotožnil se skladbou Zkamenělý dítě. S tou jsem měl problém, už když jsme ji jen zkoušeli… Tento druh hudeb nemám v oblibě. Ale hraju ji, i to se někdy přece musí.

Dvořák: Určitě takové skladby existujou, ale rozhodně neřeknu které, protože slovo nesnášíš je asi přehnané.

  1. Nejhorší koncert Lucie.

Koller: Pozval jsem po koncertě v Lucerně lidi ještě na druhej gig v Rock Café, a to jsem neměl dělat. Žádnej kyslík, já dejchal naplno a nic. Kruhy před očima a srdce chtělo vyskočit.

Kodym: To jsou všechny koncerty, který jsme v minulosti neodehráli. Za těch třicet let bylo několik období, kdy jsme se spolu moc nekamarádili a nechali svý fanoušky strádat. Jo, to je život.

P.B.CH.: Asi jeden koncert v Plzni, když jsme začínali jezdit s Davidem. Ne že by za to mohl, my jsme předtím mimo Prahu moc nehráli. Tehdy do sálu pro cca 800 lidí přišlo osm platících. No co budu povídat, nic moc, byla to tak trochu veřejná zkouška a ne regulérní koncert. Ale po čase přišel hit v rádiu, myslím, že to byly Šrouby do hlavy, a začali na nás lidi chodit. Všimněte si, prosím, že i pouhý název nesoucí slovo šroub v sobě nese stigma úspěchu – viz Šrouby a matice od Mandrage.

Dvořák: Já mám jednu výhodu: že negativní a nepříjemné věci dokážu celkem rychle vytěsnit z paměti. Něco by se určitě našlo, ale rozhodně to není nic, o čem by stálo za to se zmiňovat.

  1. Dosáhli jste téměř všeho, čeho se v tomto státě dosáhnout dá. Přesto: dalo se toho za těch 30 let stihnout ještě víc?

Koller: Ne.

Kodym: Já nevím. To, co jsme stihli, asi stačí. Jde taky o to žít nějak trochu šťastně a spokojeně i mimo muziku. Učinit šťastnýho i někoho blízkýho, někoho jinýho než hudební publikum a snažit se bejt vyrovnanej sám se sebou. I pro úspěšný lidi to může bejt někdy hodně těžký.

P.B.CH.: Jo, určitě, ale ve finále jsme vděčni i za to, že žijeme, zatím a doufám napořád, na poměrně klidným místě planety.

Dvořák: Co bylo, bylo, po bitvě je každý generál a nesnáším debaty tohoto typu. Stihli jsme toho, myslím, tolik, že můžeme být rádi, že jsme naživu a že máme šanci se spolu scházet na pódiu, dál hrát a tvořit.

Třetí část rozhovoru naleznete zde

VOJTĚCH LINDAUR, PETR KORÁL & JOSEF VLČEK

 

(Navštíveno 1 489krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...Loading...

Tagy



Související články