ZEMĚTŘESENÍ 2

Rubrika:  Recenze, publikováno: 14.06.2023
ZEMĚTŘESENÍ 2

Titul: Finále

Vydavatel: WARNER MUSIC CR

Total time: 67:52

Žánr: ROCK

Hodnocení alba

Když v roce 1993 vyšlo první Zemětřesení, vytýkal jsem mu především skutečnost, že z plánovaného alba Jiřího Schelingera obsahovalo nanejvýš pět písní. Nevadil mi lehce zmetalizovaný zvuk a styl, ani zpěv Aleše Brichty. Už tehdy jsem vyjádřil naději, že by někdy mohlo dojít k dotažení projektu. No, museli jsme si na něj počkat 30 let…

Finále ovšem předcházely dvě polovičaté desky sestavy Zemětřesení 2, z nichž je sedm skladeb na novém (dvoj)albu víceméně převzato. Proč to takhle nešlo rovnou, pánové? A proč nám Finále předkládáte na 2CD, když se vejde na disk jeden a kupující tak za něj zaplatí zhruba o stovku víc?

Ale slibuju, že další otázky klást nebudu. Dodovo (protože pan kytarista je asi tím, koho z alba cítím nejvíc) nové Zemětřesení je pro mě značně diskutabilní. A to především interpretací. Takřka všem skladbám chybí vnitřní tah a hutnost Schelingerovy kapely, jak ji známe ze studiových nahrávek Lupiče Willyho a Stavrose Niarchose (například) i nejlepší dochované živé nahrávky z Humpolce 1980, která už většinu písní z alba obsahuje. Miloš Doležal nectí původní nosné riffy a melodické vyhrávky Standy Kubeše a svévolně je rozmělňuje, čímž nejvíc trpí skladba Cesty. Stavros Niarchos, v originále největší nářez, vyznívá skoro dechovkově. Dále Dodo přidává spoustu nadbytečného sólování a kvílení ve stylu kytaristů jako Randy Rhoads, Yngwie Malmsteen nebo Zakk Wylde. A přitom od posledně jmenovaného, který zcela po svém a s velkým pochopením natočil mj. kompletní první album Black Sabbath, by se mohl učit, jak reinterpretovat velké dílo. Nahrávce, jejíž zvuk lze jen stěží označit za moderní, neprospívá ani převážné zdvojení kytarového partu. Kubeš s basistou Janem Kavalem to dávali jednoznačně mnohem líp a když už byl v kapele Milan Schelinger s druhou kytarou, hrál funkční beglajty.

U některých skladeb se musím speciálně zastavit. Cizinec, takřka otrocky obšlehnutý z patrně ještě ne zcela hotové verze na mizerné nahrávce z Klicperova divadla v Praze roku 1981, je neúměrně natažen samoúčelnými instrumentálními pasážemi. Daleko sympatičtější je mi sevřená verze Milana Schelingera s Projektilem na albu František Ringo Čech 1983, která má i logičtější text. Skladba Můžeš vejít, 21. století, natočená taktéž Milanem na jeho album p.f. 2000, zase trpí mnohonásobným opakováním refrénu na konci, čímž dosahuje neúnosné stopáže skoro osmi minut. Navíc je na albu hned druhá a otázkou je, zda tam vůbec patří. Pokud ano, byla by možná svým charakterem a poselstvím vhodná až na konec. Dvojskladba Hodina H / Hostina, taktéž dříve natočená Milanem Schelinerem a známá ze dvou nekvalitních koncertních záznamů s Jiřím, zůstala daleko za představou, jak by mohla znít v dotažené profesionální nahrávce.

Nemyslím, že by Finále mělo znít, jako by bylo natočeno v roce 1981, ačkoli to skoro vypadá, že to tak Miloš Doležal, zpěvák Mladen Djelmo, basista Miloš Doležal mladší a bubeník Štěpán Smetáček (nebo další dva bubeníci v několika písních) vlastně chtěli. Navíc prohlašují, že právě tohle je ta kompletní, Schelingerem zamýšlená podoba alba. Ale k tomu se ještě vrátím. Z celé desky totiž spíš než proklamovanou poctu králi českého hard rocku cítím exhibici, nedostatek pokory a nepochopení ducha a hudební celistvosti jeho díla. Zdůrazňováno je pak podle promomateriálu skryté poselství, které duchovně probuzený zpěvák údajně do alba vložil a které se tato verze snaží ozřejmit. Je mi líto, ale podle mě se to nepovedlo.

Samostatnou kapitolou je zpěv Mladena Djelma. Jakkoli oplývá podobnou barvou hlasu jako Jiří Schelinger, schází mu lehkost projevu a cit pro frázování v rámci melodií a slov. Ony totiž texty Ringo Čecha často úplně nectily jazykové zákonitosti ve vztahu ke zpívatelnosti a Jirkova výjimečnost byla mimo jiné v tom, že je dokázal přirozeně podat – viz třeba narativní text skladby Sen. Navíc hlas Mladena Djelma je hlubší, takže to celé ve výsledku i s výše zmíněným chybějícím vnitřním tahem zní jak zpomalený Schelinger. Aleš Brichta se na prvním Zemětřesení vyrovnal s tímto úkolem nepoměrně líp a po svém.

K písňové posloupnosti a údajné kompletnosti víc jak 67-minutového alba: Na vinyl se, jak asi my starší víme, vešlo na začátku 80. let většinou maximálně 50, ale spíše 40 minut hlasité rockové hudby. Takže vyvstává otázka, co sem nepatří. Krom závěrečného Světlonoše s nešikovným textem Romana Zahrádky (který vystupuje jako spritus agens celého projektu) na Schelingerovu melodii, nalezenou na kazetě z jeho pozůstalosti a skladby Můžeš vejít, o které jsem už psal, to nejspíš budou písně Sen a Alchymista. Krom toho, že vyšly ve zvukově možná nejvydařenějších nahrávkách na Jirkově posmrtném singlu v roce 1981, prohlásil o nich v době vzniku prvního Zemětřesení v roce 1993 Milan Schelinger, že na albu být neměly. Ale mohly být jeho singlovou předzvěstí, takže tu nijak neobtěžují, ačkoli úrovni originálů se zdaleka nepřibližují.

Ke stylisticky nezvládnutému obsáhlému sleevenotu Romana Zahrádky, vytištěnému tak malým písmem, že na něj v bookletu CD málem potřebujete lupu, se snad ani nebudu vyjadřovat. Autor by možná udělal lépe, kdyby názory i domněnky v něm obsažené nějak důkladněji podložil.

Zbývá zmínit dvě pozitiva Finále. Jedním je baskytara Doležala juniora, aspoň trochu se blížící hře Jana Kavaleho, jehož razantní pravačka spolu s Kubešovou kytarou a bicími Josefa Havlíčka dělala hard rock Schelingerovy a Čechovy kapely tak průrazným a unikátním. Druhým jsou samozřejmě samotné písně, které ani po víc jak 40 letech neztratily nic ze své síly.

P.S.: Pokud chcete slyšet materiál alba pohromadě v podobě dochovaných původních studiových i živých (byť ne právě nejkvalitnějších) nahrávek, najděte si na www.mixcloud.com můj mix s názvem Zemětřesení 1.

2,5/5

Miloš Latislav

(Navštíveno 407krát, z toho 1krát dnes)
0