PSYCHEDELIC ELEVATOR

Občasný studiový projekt Psychedelic Elevator se po pěkně dlouhé pauze (v podstatě 20 let!) vrací s druhým albem a na první poslech je patrné, že hudebně se jedná o pořádný krok dopředu. Zejména po zvukové stránce kapela silně pokročila: točilo se od května 2018 do května 2020 plně analogově na osmistopý magnetofon Otari v berounském domácím studiu Ondřeje Skoumala, který také stojí za všemi texty a společně s Janem Chvátalem je autorem všech skladeb na LP. Třetím členem uskupení je bubeník Marko Božičkovič. Všichni tři jsou letití matadoři skupin, jež se zaměřují na převzatý repertoár z 60. let a Psychedelic Elevator je především výrazem toho, že cizí provařené skladby jim k životu tak úplně nestačí. Tím pádem občas tvoří i vlastní autorské kousky, byť drtivě ovlivněné především beatovou a psychedelickou hudbou britské provenience zhruba mezi roky 1966-1970.

Chtě nechtě si člověk při poslechu alba Paternoster občas vzpomene na některou z oněch legendárních part, které mají protagonisté desky pevně zažrány ve svém sluchovém ústrojí. Proč ne? Vzory má každý a tady se rozhodně nejedné o nějaké prvoplánové kopírky. Nicméně… Tremolované kytary i piana v On My Way Out i riskantní vícehlasé shluky dají trošku vzpomenout na The Hollies v době jejich vrcholných opusů Evolution a Butterfly. Následující Falling Asleep má houpavé tempo jako od The Kinks a text na tom není jinak, vždyť právě Ray Davies občas rád zabrousil do tematiky lenosti či spánku. A konečně číslo sedm, Within the Love, disponuje jímavými samply smyčcového mellotronu včetně efektně použitých glissand – a pardon, tady se vzpomínce na bezmála symfonické průkopníky tohoto nástroje The Moody Blues také vyhnout nejde. Jsou to ovšem odkazy milé a každý fanoušek žánru je naopak velmi ocení vzhledem k jinak naprosto svébytným melodickým nápadům a mikroskopicky přesnému přístupu k použitým nástrojovým barvám.

Z desky Paternoster vyšly dva singly – Fly Away a pak titulní skladba. Úvodní píseň Psychedelic Elevator Music skrývá dixielandovou parafrázi titulního songu bezejmenného debutového alba a je tedy jakýmsi pozdravem skalním fandům, kteří práci trojice sledují od dřevních dob. Vrcholné momenty najdeme vždy v závěru každé vinylové strany: temnou instrumentálku The Last Straw, v níž hostuje další sixties specialista Lukáš Kadlec na bezmála kostelně velebné varhany, a finální Endless, kterou odpálí zpětné stopy zpěvu i kytar a poté je doslova napínavé sledovat, kam jednoho zavede neklidný basový riff.

Obal desky vytvořil jako dovednou vícerozměrnou koláž obrazů výtvarný umělec jménem Sanch a LP vyšlo v limitovaném nákladu 250 kusů. Hlavní zbraní kapely jsou určitě vícehlasé vokály a ty mají tak uhrančivou kvalitu, že pokud byste věc pustili nějakému sběrateli rarit z 60. let a nakukali mu, že jde o dobový klenot, neměl by vám důvod nevěřit. Bylo by škoda, kdyby se skupině nepodařilo nastartovat alespoň mírnou koncertní činnost, protože křest vinylu v pražském klubu Mandragora byl přijat nadšeně. Takhle propracovaný a vyzrálý repertoár by si to určitě zasloužil.

4/5

Jan Tesař

0