EDITORIAL
Ke konci hektických devadesátek byli všichni v očekávání posledního roku druhého tisíciletí, který nakonec vyjma Windows 2000 nepřinesl nic až tak světoborného. S vytáčeným internetem, baňatými televizory s CRT obrazovkami, tlačítkovými mobily a dalším balastem jsme se loučili až v novém miléniu. Jednou z hodnot, které přetrvaly, byla rocková hudba. Její podobu z velké části ovlivnilo vyzrávání během druhého poločasu poslední dekády 20. století, včetně roku 1999. Kromě transfúze čerstvé krve se o slovo přihlásili ostřílení matadoři. Silná alba nabídli mezi jinými Jeff Beck (Who Else!), David Bowie (Hours), Paul McCartney (Run Devil Run) a zvláště pak Tom Jones (Reload) nebo Santana (Supernatural). Pokud nešlo rovnou o velkolepý návrat, dali přinejmenším jasně najevo, že s nimi musíme nadále počítat. Z mladších jmen si vysloužili mimořádný zájem kalifornští Red Hot Chili Peppers, kteří se blýskli jednou ze svých nejlepších řadovek Californication. Když s rokem 1999 bilancovali kapitáni hudebního průmyslu, byla v Top 10 nejúspěšnějších alb čtyři rocková. Skupině Santana patřilo v první pětce, která jinak přetékala jen popem, úctyhodné čtvrté místo, a RHCP byli sedmí (neboť Rock History má jen 124 stran, sluší se alespoň zde zmínit i šesté Blink-182 a deváté Creed). To bylo výživné skóre.
Širší prostor si vysloužily dva styly, které dostaly ke konci minulého století zřetelné kontury, a sice post rock a nu-metal. Oba s sebou přinesly start spousty dnes už zavedených kapel. Obrovskou proměnou prošla právě metalová scéna, otevřená různým fúzím a experimentům. Z metalových kořenů (a nekonečných experimentů) mimochodem vyklíčila také skupina Mr. Bungle, jejíž kořeny vězí hluboko v osmdesátých letech, ale studiově se projevila až v dekádě následující. Zavádějící nálepku bokovky Mikea Pattona z Faith No More nesmazala ani tentokrát, třetí album California však stojí určitě za poslech.
Domácí scéna se stabilizovala. Postupně odezněl „boom“ nových malých labelů i kapel, který přinesly první roky po sametové revoluci. Hudební fanoušci začali být vybíravější, což znamenalo sázku na zavedené osobnosti, ostatně i proto, že přibývalo tuzemských vydavatelství, které se staly akvizicemi nadnárodních koncernů. Většina jmen proto nepřekvapí, ale bez ohledu na žánr šlo o povedené desky. Vzpomeňme v abecedním sledu na Arakain (Farao), Buty (Kapradí), Ivana Hlase (1999), Chinaski (1. signální), J.A.R. (Homo Fonkianz), Kabát (MegaHu), Už jsme doma (Uši) i Zuby nehty (Loď odplouvá).
PAVEL VÍŠEK, ŠÉFREDAKTOR