HOUBA

Ústecká Houba patří již dlouho do špičky početného pelotonu českých punkerů. Právem? Ale ano. Její úplné (demo)začátky mi sice přišly především po hudební stránce velice rozpačité a „takové nijaké“, avšak alba s poněkud excentrickými názvy …ať von zacvrč! (2002) a U šílena Nesersrny (2007) už hovořila nepoměrně přesvědčivější řečí.

Následník toho druhého jmenovaného vyšel teprve nedávno. Pravda, v mezičase se objevilo „splitko“, o které se Houba podělila s moravskými Punk Floid, a EP Houba 2013, nicméně tucet let čekání na další řadovou nahrávku není zrovna málo. A stejně tak málo může někomu připadat i de facto pouze „ípíčková“ stopáž nového alba. Jenže punk je od toho, aby měl na háku konvence obecně, natož nějaká shora (v tomto případě Mezinárodní organizací hudebního průmyslu IFPI) nadiktovaná pravidla, jež stanovují, že album je nahrávka delší pětadvaceti minut.

Navíc méně je někdy více, kterak praví rčení stejně klišovité jako třeba bubákoidní image blackmetalových kapel, leč v tomto případě sedící podobně jak ono příslovečné pozadí na hrnci. Těch deset krátkých písniček zkrátka stačí – a určitě ne proto, že by byly tak tuctové, že ve větší porci už by člověka otravovaly na životě. Nejsou vytvořené podle pouze jedné, z učebnic britského či amerického punku zkopírované šablony, takže stereotyp tu byl naštěstí hned zpočátku zahnán na divoký útěk do vzdáleného cizího lesa. Vedle melodicky přívětivých kousků, z nichž některé se časem dost možná stanou novými trvalkami koncertního repertoáru Houby (osobně bych vsadil na songy Ničeho nelitujem, Džíska, Rok a od anglické formace The King Blues převzatou hitůvku Does Anybody Care About Us?, transformovanou do podoby Špína & prach), totiž stojí i nepoměrně svižnější a jedovatější písně, s drtivým minutu a kousek trvajícím výplachem nazvaným Debilů v čele. Jako kdyby se Houba snažila adaptovat historicky osvědčenou metodu cukru a biče i do pomyslné hudební výchovy svých posluchačů…

U této kapely ovšem vždycky šlo zcela srovnatelně nejen o muziku, nýbrž také o sdělení. Ani tady tomu není jinak, a to je v naprostém pořádku. Jenže jak známo, ne vždy do sebe dokonale zapadnou kolečka dobrého záměru a vytříbeného umění. Když píseň Svoboda 2015 reflektuje rozčarování z „polistopadového“ vývoje v ČR, působí to trošku prvoplánově, takříkajíc jako černobílý punkový plakát. Zrovna od zkušené Houby bych prostě čekal více odstupu a vyjadřovací obratnosti – třebaže myšlenkově, tedy s obsahem této písně, se vnitřně ztotožňuji. Jako obdobně schematická a nepřekvapivá se bohužel jeví i Povolební kocovina. Mnohem povedenější v tomto ohledu jsou antikomunistická Slabá místa nebo skladba Scéna hnědne, která je, jak název napovídá, pro změnu hozenou rukavicí zdejším neonacistům. Textovým vrcholem alba však je zcela apolitická Džíska. I nesmlouvaví pankáči prostě přijdou do let, kdy začnou myslet na vlastní smrtelnost – a pokud to vyjádří tak jako tady, drsně neromanticky a přitom s nadhledem, recenzent se v duchu tetelí blahem.

3/5

Petr Korál

0