Vlastně už ani nejsem schopen říct, kolikrát jsem za uplynulých skoro třicet let dělal rozhovor se zpěvákem, kytaristou a ústřední tvůrčí silou moravské skupiny Mňága & Žďorp Petrem Fialou. Protože to bylo opravdu hodněkrát – a přesto je pro mě povídání s tímto umělcem vždycky navýsost osvěžující záležitostí. Tentokrát se točilo kolem právě vydávaného nového alba Třecí plochy, ale samovolně jako vždy došlo i na další témata. A je potěšující si opakovaně celé ty roky uvědomovat, že Petr je na jedné straně v něčem chvályhodně pevný ve svých postojích, a v něčem se naopak jeho názory a přístup přirozeným a neméně žádoucím způsobem mění. Každopádně i samotné Třecí plochy jsou v rámci diskografie Mňágy dalším dílem již poměrně obsáhlé písničkové mozaiky, která je v přeneseném smyslu poměrně signifikantním soundtrackem jeho života.
Použít předělávku jako otvírák alba je značně netradiční krok, vy jste ho však prostřednictví coververze skladby Je to nejistý od J.A.R. učinili. Co vás k tomu vedlo?
Byla to písnička, kterou jsme měli hotovou jako první, natočili jsme ji ve studiu Sono už v lednu, tedy o čtyři měsíce dřív, než jsme tam nahrávali celé album. Navíc její text je strašně dobrej. Takovej, kterej jsem zapomněl napsat sám, protože to tak dobře neumím. (úsměv)
Každopádně dneska už si můžeme dovolit všechno, nemusíme dávat předělávku na konec jako bonus. Původně byla určená jen pro kompilaci Eskalace bobra složenou z různých remixů a coververzí skladeb J.A.R. z jejich alba Eskalace dobra, ale pak jsme se rozhodli ji zařadit i na naši novou desku, protože se nám líbí.
Na desce je ještě jedna převzatá věc, a to Sonet od písničkáře Vladimíra Veita. Tu bych čekal spíš už před lety na vaší kompilaci Jen pro vlastní potřebu! v rámci tam přítomné kolekce předělávek českých folkových věcí nazvané Folk Is Not Dead…
Jasně, tenkrát jsme si na ni nevzpomněli. Já mám tuhle písničku strašlivě rád hned od první chvíle, kdy jsem ji v 80. letech slyšel na albu Zakázaní zpěváci druhé kultury. Mimochodem, já si od Vladimíra Veita vyžádal souhlas s tím, že to natočíme, a on byl potěšenej. Ovšem když jsem mu pak naši verzi poslal a zeptal se ho, jak se mu líbí, odpověděl mi zcela upřímně, že ani trochu. (smích)
Mimochodem, neměl jsi někdy chuť natočit i coververzi nějaké zahraniční skladby, ať už s původním, nebo s vlastním českým textem?
O nějakých písničkách jsem uvažoval, ale už si nevybavím, o kterých konkrétně. Na koncertech jsme dokonce hrávali Two Princess od Spin Doctors a chtěli ji udělat česky, ale předělat kvalitně anglické texty do češtiny je strašně obtížné. Neumím tyhle křížovky vyplňovat…
Teď mě ale napadá, že jednu převzatou zahraniční věc s českým, ovšem ne vlastním textem jsem zpíval – Loď John B. neboli Sloop John B od The Beach Boys. (Vyšla jako skrytý bonus na albu Radost až na kost – pozn. aut.)
Náladově i žánrově je nové album velice pestré, určitě jedno z vašich nejpestřejších. Rozkročujete se na něm poměrně doširoka, a tím nemyslím jen reggae načichlou skladbu Kdo čím chce být nebo závěrečnou swingovku Svítáníčko. Byla tahle celková rozmanitost jedním z cílů?
S tou pestrostí souhlasím, taky to tak sám cítím. Ale žádný cíl to nebyl. Cíl je vždycky stejný: nahrát co nejlíp ty písničky, které jsou na desku vybrané. Což se ne úplně vždycky povede – třeba v případě minulé desky Třínohý pes jsme tam nezařadili dvě věci, protože jsme nebyli přesvědčeni, že jsme je udělali dobře. A i tentokrát jsme ze 14 natočených písní nakonec dvě vyřadili.
Nemáme žádné cíle ani co se týče zvuku, že by měl být moderní apod. Prostě jen vycházíme z potřeb dané písničky a nejednou se stalo, že se některé natočené nástroje ve finále vůbec nepoužily. Když už jsou ty věci kompletně hotové, dávám dohromady jejich pořadí a koncipuju album jako vinyl – bez ohledu na to, že vyjde i na cédéčku. Zatímco mladí umělci mají dobu singlovou, já se čím dál víc držím koncepce klasického elpíčka, které má dvě strany. Aby ty písničky na sebe navazovaly a celé to mělo hlavu a patu.
Možná ta pestrost souvisí i s tím, že máme nového bubeníka Marcela Gabriela (dříve Babička, Agnes Compadres nebo Vlasta Redl & Naše nová kapela – pozn. aut.), se kterým můžeme zahrát téměř cokoliv, a pořád to bude znít jako Mňága. Kapelu strašně nakopl hudebně i lidsky.
A propos, co to reggae a swing, jak jste o tyhle styly „zakopli“?
Ty, já ani nemám pocit, že Kdo čím chce být je reggae, je to spíš taková hospodská písnička… A Svítáníčko napsal Tibík (saxofonista a klávesista Jiří Tibitanzl), původně to bylo bez textu. Ten nakonec napsal Tomáš Vůjtek, což je spíš divadelní autor.
Překvapila mě také píseň Barevný směrovky do zítra, která hudebně představuje jakoby návrat do úplných začátků Mňágy a klidně bych si ji dokázal představit na vašem prvním nebo druhém albu, což myslím jako pochvalu.
Sláva! A já to také jako pochvalu beru, jako důkaz nějaké konzistence. Víš, jak to je – jsme omezeni sami sebou. Někdy se stane, že já udělám novou písničku, jsem z ní nadšenej, a Martin (Knor, kytarista) řekne: „No tuhle přece máme na třetí desce…“
Podle mě to je potenciálně obrovský hit, svým způsobem téměř srovnatelný s některými těmi ranými písničkami, které od vás publikum bude chtít už nadosmrti.
Hity neřešíme už deset let. Razítkem, že něco je hit, je to, že se hraje v rádiích. Ale tam je zcela jiná situace než kdysi, leccos se dá koupit a leccos je věc nějakých dohod, do kterých já nevidím. Není to tak, že by tam někdo seděl a nedejbože sám vybíral hudbu, která by se měla hrát…
Já to myslel spíš jako koncertní hit, novou „favoritní“ píseň u vašeho stabilního publika. Nicméně hoďme hity za hlavu… Na Třecích plochách už se ve zvuku vaší skupiny téměř neobjevuje dříve typický saxofon, je tam vlastně jen ve stopovém množství. Ono ho bylo méně už na Třínohém psovi, ale tehdy jsi říkal, že to je náhoda. Tady už to jako náhoda nevypadá.
Nekecej, fakt? (smích) No… Nejsme dnes kapela, která by měla šest členů, a šestý by byl saxofonista. Tak tomu bylo na prvních dvou deskách. Od třetího alba Radost až na kost už jsme začali ve velkém využívat klávesy. Dnes máme Milana Nytru, který zahraje všechno. Navíc Tibík rád hraje na sopránsaxofon, který v těch skladbách není tak výrazný, jako kdyby tam byla sytá altka, ale to je prostě vývoj. Každopádně není to nějaký plán nebo záměr. Já se změnil z totálního uzurpátora na člověka, který se rád nechá překvapit. Neříkám Tibíkovi, aby někde hrál klávesy a jinde saxofon, ale nechávám to běžet. Zasáhnu pouze v případě, když se všichni kroutíme, že to není ono.
Na desce převažují písně o vztazích, zjednodušeně by se dalo říct o lásce – nebo se mi to jen zdá? Je láska v širokém slova smyslu hlavním tématem Třecích ploch?
Je, samozřejmě. Jen už to dnes mám tak, že slovo láska pro mě nezobecňuje jen vztah mezi mužem a ženou, nějaké partnerské sdílení, ale spíš obecně nějakou dobrotu, laskavost. Na desce jsou nějaké „rozchodové“ písničky, které jsem se tam rozhodl dát, i když nejsou úplně veselé. Píseň Atakdál pro změnu nemá pointu nebo řešení, je to jen takový melancholický povzdech, ale myslím, že ve svém věku už si mohu dovolit i takovou věc zařadit.
Víš jak… Když to mezi dvěma lidmi klapne, je to super. Když to vydrží, je to ještě lepší. A když to nevydrží, jde se dál. Po druhém rozvodu a zároveň druhé citové katastrofě jsem si uvědomil, že bych asi neměl být tak úplně závislej na tom, jestli jsem momentálně zamilovanej nebo ne, ale že bych měl lásku cítit pořád. Jakousi lásku ke světu, k dětem, ke zvířátkám, ke kytičkám… Proč ne? Ale žijeme v realitě, kde neustále existujou třecí plochy. Protože teď žiju sám, jako autor textů jsem se ocitl v úžasně zábavné roli pozorovatele cizích vztahů. Jsem ve stavu, kdy opravdu smekám před všemi, kteří udržují nějaký vztah.
Minule se ve tvých textech kupodivu neobjevil žádný vlak ani nádraží, což bylo historicky vůbec poprvé. Tentokrát jsi to ale napravil, trademark je zkrátka trademark…
(bujarý smích) No jo… Ale já o tomhle fakt nikdy nepřemýšlel a nepřemýšlím, to už taky dávno víš.
Na albu se objevuje řada hostů a dva z nich, bývalý klávesák skupiny Buty Milan Nytra a zpěvačka Jitka Andrášková, se s vámi objevovali i na některých letních festivalech. Bude tato spolupráce pokračovat?
Oba jsou stálí hosté. Odehráli s námi jedenáct větších festivalů a bylo to výborné, takže je bereme i na většinu podzimních a zimních koncertů. Jitka s námi průběžně spolupracuje už od desky Ryzí zlato, tedy od roku 1995!
Již potřetí jste nahrávku zrealizovali s pomocí crowdfundingu. Zjevně se to osvědčilo a vypadá to, že o jiném modelu vydávání už ani neuvažujete.
Není důvod. Proč měnit vítěznou metodu či vítězný tým? Lidem vyhovuje, že tu desku mohou podpořit, a už vědí, že všechny peníze, co nám pošlou, využijeme na natáčení alba, případně na klipy a další související věci. Celý crowdfunding je o důvěře. Fanoušci si kupujou něco, co ještě neexistuje, a musí těm umělcům věřit, že to bude dobré. A my pro ně naopak musíme všechny slíbené odměny a výhody zrealizovat. V tomhle směru už si taky ověřili, že se na nás mohou spolehnout. Všechno je veřejné a na férovku, nikoho k žádnému posílání peněz nenutíme. Způsob, jakým je crowdfunding vymyšlený, je fakt dobrý a funguje.
Jak bude vypadat zbytek podzimu 2019 a celý příští rok pro Mňágu & Žďorp?
7. října vychází deska a koncem tohoto měsíce začínáme Třecí šňůru na Slovensku. Tam proběhne šest koncertů a následovat bude dalších pětadvacet koncertů v Česku. Druhá polovina šňůry pak proběhne na jaře a potom už přijdou klasicky letní festivaly.
Jinak 1. dubna 2020 oslaví Mňága 33 let existence, a u té příležitosti vyjdou na vinylu tři alba z devadesátých let, konkrétně Furt rovně!, Ryzí zlato a Chceš mě? Chci tě! Mimochodem, vinyly všech našich nových nahrávek od roku 2010 se fakt dobře prodávají. A nejen to: díky crowdfundingu opět po letech vydáváme i kazety a už jsme jich prodali celkem 520 kusů, což v dnešní době považuju za solidní obchodní úspěch. A taky je to sranda…
Petr Korál
03
Loading...
