Mark Knopfler: Na cestě kdovíkam

Ano, už má zase album, Down The Road Wherever, a nikomu se nechce počítat, kolikáté vlastně je. Mark Knopfler se sice rád rozpovídá o starých lepších časech a ani své letité mašinky ve studiu nenechává chátrat, ale jeho staromilství má jasně danou mez. Svou vlastní hudební minulost totiž nehodlá přemílat a oprašovat muzeálním způsobem, i když by si to mnozí přáli.

Na tvém novém albu upoutává stylová různorodost, je tam funk, soul, dokonce jazz. V některých písních zníš skoro jako Tony Bennett – ucházíš se o místo swingového zpěváka?

Ne! Tedy, nemyslím si to, ale jinak poslouchám všechno. Ale jo, je tam těch pár pomalých věcí – Slow Learner, When You Leave… Taky mě baví trubka. Hraje to Tom Walsh, což je skvělý hráč. To je právě jedna z věcí, které poslouchám – Chet Baker a podobní lidé. Už léta mě to baví.

Takže jsi pořád vnímavý k novým vlivům? Starý pes se opravdu může naučit nové triky?

Určitě, zrovna jsem napsal muzikál.

Bude se hrát po celé Anglii? Je to vůbec zájezdová záležitost?

To ne, na jaře bude premiéra ve Skotsku a nějakou dobu to budou hrát v divadle v Edinburghu. Po skončení se to přestěhuje jinam a taky přijde úprava pro větší pódium.

Je to napsané podle filmu?
Něco z té hudby se tam objeví, jako třeba titulní téma, ale zbytek tvoří písně pro jednotlivé postavy. Myslel jsem si, že muzikál je to poslední, co bych chtěl dělat, ale jsem blázen do toho vyprávění. Dojímá mě to, Local Hero je výborný příběh.

Vyšel jsi z toho i v písni Matchstick Man? Ta pojednává o venkovském klukovi a jeho dobrodružstvích. Není to o tobě? Je to psané v první osobě…

Ano, určitě. Stopuji tam ve sněhu. Jsem to já s kytarou. Ve filmu Local Hero je kluk na motorce, jmenuje se Roddy. Vždycky projede s rachotem skrz vesnici – to byl můj nápad. Bill Forsyth to pak přidal do příběhu. Řekl jsem jen: „Víš, vždycky je někde takový ten frajer na stopětadvacítce, co se řítí rychlostí světla…“ (smích)

Album Down The Road Wherever ukazuje příběhy a věci, které se odehrávají přímo před očima. Vyprávíš to, co jsi viděl nebo slyšel během let a je tam spousta ironie a metafor. Třeba Trapper Man je o muži v divočině, který prodává kůže obchodníkovi a ten ho za jeho zády obírá o velké peníze.

To je trochu jako hudební byznys. On říká něco v tom smyslu, jako: „Drž se hudební branže, nic nepokoušej a dělej to jako já.“ Taky by se to dalo pojmout takhle: „Bude se ti dařit, když se toho bude držet a potom se já budu držet toho svého. Hlavně mi neříkej, jak to mám dělat!“

V písni Nobody’s Child je chlapík, kterého rodiče zanedbávali a stal se z něj pistolník – trochu jako Billy The Kid, nebo možná Donald Trump. Hraješ si s vnímáním posluchače? Může si tam každý najít to své?

Určitě může, ale jde opravdu hlavně o tu odstrčenost. Ten nápad jsem si vzal z románu Cormaca McCarthyho Krvavý poledník. Je to o tom, co se stane, když nikdo o dítě nestojí a ono je ponecháno svému osudu v krutém světě.

Zatímco My Bacon Roll je o staromódních stravovacích návycích. Jsi fanoušek tradičních hospodských jídel?

Ano, ale není to o mně, ten člověk je úplně mimo čas. Na začátku říká: „Nedostal jsem loktem,“ což znamená: „Nevyhodili mě, odešel jsem na vlastní návrh, ale užil jsem si to.“ Má rád hotovost po kapsách, nepoužívá kreditku, pije, kouří… Když přijde řeč na něco moderního, tak se rozpovídá o těch všech kurzech, které se vyskytují v byznysu, co mají stmelit kolektiv – víš, motivační kurzy. Jeden známý mi o nich vyprávěl a dost mě to pobavilo, takže to je vlastně o něm. Pak taky povídá: „Promiň, nemáš náhodou můj slaninový závitek?“ Slaninový závitek – to byla pro mě báseň. Možná jsem staromódní, ale přijde mi to poetické.

Drover’s Road zní jako sociální komentář a je v tom taky kus nostalgie. Je to o dobách, kdy nebyly mobilní telefony, kdy jsme věděli, co jsme zač a mohli jsme důvěřovat příteli? Kdy jsme ještě měli morálku a ideály?

No, ten pojem „věřit příteli“ je důležitý, ale myslím, že v dnešní době ještě více než v minulosti mluví lidé o úpadku mravů, dokonce i v byznyse.

Moderní doba tedy nestojí za nic? Bylo to dříve lepší?

Víš, když jsem byl malý chlapec, tak v obchodě vládlo víc etiky, třeba bankovní úředník byl respektovaná osoba. A to se určitě změnilo. Bankám jsi mohl věřit: když jsi potřeboval malou půjčku, aby sis postavil chatu, garáž nebo cokoliv podobného, tak jsi prostě přišel a oni ti půjčili na cokoliv, jen nějakých pár stovek. Ani se tě na nic neptali. Prostě se to tak bralo, kdežto dneska z tebe různými triky zkoušejí oškubat, co se dá. A přitom, co mě paměť slouží, jsou to pořád ty samé fígle, ty věci se pořád opakují a taky velký byznys se chová mizerně k tomu malému. Tedy, už to tak dělají aspoň 40 let. Když jsem vyrůstal, tak lidé platili včas a malé obchůdky tím pádem nestrádaly. Zatímco nyní velká společnost nemá žádné problémy s tokem peněz, ale malá firma musí počkat. To je teď normální.

z rozhovoru Marcela Anderse, který najdete v překladu Jana Tesaře kompletní v prosincovém Rock’n’Allu

0