JEREM.I

Rok se pomalu chýlí ke svému závěru, a tak není snad úplně od věci konstatovat, že tuzemská úroda s nálepkou 2018 bude na scéně hard & heavy (plus další spřízněné a ještě tvrdší subžánry) patřit jako celek k těm zajímavějším a bohatším. Vedle řady vydařených alb osvědčených jmen a slibných nahrávek mladistvého podhoubí stojí „dlouhohrající“ debut brněnského progresivně metalového uskupení Jerem.I jako svébytná kapitola. Těžko můžeme mluvit o nějakém průkopnickém fenoménu – ať už s přihlédnutím k žánrově spíše tradičnějšímu zakotvení, nebo i vzhledem k sestavě kvarteta, poskládané z ostřílených matadorů na pomezí padesátky: Džoro Enčev – kytara, zpěv, Jiří „Remi“ Remo – kytara, Pepa Kudláček – baskytara, Miloň Nahodil – bicí. Každopádně je Jack In The Box počin velice svěží a zdravě výbušný.

Není od věci poznamenat, že tato deska přišla na svět trošku ve stínu novinky personálně spřízněné legendy Titanic – Soumrak titánů, svou kvalitou a celkovým nábojem si ovšem takový osud rozhodně nezaslouží. Desítka skladeb se nese v sympaticky úderném, silovém pojetí s vydatnou dávkou melodií a skladatelských i aranžérských zákoutí, která každému kousku dodávají kontrastní, vrstevnatou a barvitou náplň. Silných stránek alba je tolik, že by to stačilo na dlouhý bodový seznam…

Především materiál působí velice sevřeně a celistvě – nikoliv jednotvárně! Výtečný je sound/produkce – takové nahrávky (v posledních letech naštěstí stále častěji) přispívají k mému skromnému pocitu, že naše scéna na poli melodického metalu začíná po letech přešlapování konečně nabízet ve větší míře mezinárodně konkurenceschopná želízka. Jde sice o první řadovou desku, i bez znalosti pozadí a kreditu zúčastněných ale v každém ohledu tryská z hudby obrovská zkušenost a nadhled. Cílevědomost a preciznost se potkává s energií.

Epicky vypjatá, lehce potemnělá hudba díky tomu nesklouzává do nezdravého patosu, zároveň si však uchovává potřebný „hlad“ i svěžest. Můžete tomu říkat heavy metal s progresivními prvky, dají se najít přísady z oblasti power/thrashe, při pozorném poslechu zaslechnete i drobné vlivy skandinávské melodiky nebo dokonce drobné metalcorové výhonky (viz riffování v závěrečné Chasing Colors). To vše dohromady ale slibuje v první řadě silný, řemeslně špičkový zážitek plný nepodbízivě chytlavých nápadů.

Samostatnou zmínku zasluhuje zpěv. Před časem proběhly zprávy, že by se Džoro Enčev nejraději soustředil na kytaru, nakonec ale hledání sólového zpěváka vyšumělo do ztracena a mikrofonu mu „zůstal“. Osobně si myslím, že šlo o to nejlepší rozhodnutí, jaké mohla skupina učinit. Přijít o sytý, prostorově znělý a zemitý Džorův projev by byla velká škoda, zejména v kombinaci s aktuálním příklonem k angličtině. Nejde „jenom“ o zřetelný krok kupředu od EP Vol. 1 (2016) nebo o lepší odlišení od Titaniku – materiál tímto tahem bez nadsázky získal evropské či světové parametry.

Zajímavostí je formát/nosič, na němž se album vydává do světa. V době digitálních specialit se kapela rozhodla pro jakousi „kreditku“, tak trochu připomínající někdejší telefonní karty do automatů, s výklopným flashdiskovým „čipem“. Vedle obligátní sady písní obsahuje fotogalerii či dva reprezentativní videoklipy. Zde však přichází prakticky jediná dílčí výhrada k tomuto počinu: obávám se, že vnitřní uspořádání média kapela trochu podcenila a potenciál veskrze zajímavého konceptu nebyl zcela využit. Alespoň ve srovnání s detailně vymazlenou nahrávkou. Náročnější audiofilové by v dnešní době jistě ocenili např. přidání souborů ve formátu FLAC, ale i samotná struktura datového obsahu možná zasloužila trochu více péče. A pokud jsem něco trapně nepřehlédl, chybí věcné informace o nahrávání, které bývají pevnou součástí skoro každého bookletu… Ale to je nakonec jen marginálie, která nic nemění na jednoznačném závěru, že máme před sebou ve všech ohledech pozoruhodné dílo.

4/5

Michal Husák

0