Malá velká žena Anna Calvi

Rubrika:  Novinky, publikováno: 19.10.2018

Předskokany člověk většinou nezná a bere je jako nutné zlo, zaujmou jen ti, kdo skutečně dokážou oslovit a přesvědčit publikum natěšené na někoho jiného. V říjnu 2010 jsem na koncertě Caveova kvartetu Grinderman ve vídeňském sále Gasometer objevil pro mne do té doby neznámou britskou rockovou písničkářku a byla to „láska na první pohled a poslech“. Nešlo o její zářivý půvab. Když drobounká dívka hrábla do strun a po předehře začala zpívat, jako by najednou vyrostla.

Ve Vídni vystoupila večer před vydáním svého debutového singlu Jezebel/Moulinette. Chytlavá Jezebel (autor Wayne Shanklin) byla hitem v podání Frankieho Lainea už v roce 1951 a má mnoho různých verzí (Edith Piaf, Gene Vincent, Herman’s Hermits, u nás Waldemar Matuška, ale též Karel Gott). Když výrazně nalíčená Anna Calvi v jasně červené halence a černých kalhotách zpívala svým nádherným hlasem, nešlo ji přeslechnout; při mluvení mezi skladbami to bylo horší, doslova kuňkala, možná se před plným sálem ostýchala. Na elektrickou kytaru Fender Telecaster hrála zručně, přemýšlivě střídala akordy, ostřejší riffy i filigránské vybrnkávání elektrického flamenca. Nenápadná Mally Harpaz ji doprovázela na všemožné perkuse, občas na harmonium a jednou také na elektrickou kytaru. Šikovný bubeník Daniel Maiden-Wood často pomáhal se zpěvem. Během výtečných pětatřiceti minut předvedli pár ukázek z dokončovaného debutového alba. Pozoruhodná byla zejména dlouhá Love Won’t Be Leaving se zajímavým kytarovým sólem, dramatická Suzanne And I a samozřejmě singl Jezebel.

Po zralé úvaze

První singl Anna vydala v říjnu 2010. V lednu 2011 následovalo první album nazvané prostě Anna Calvi v produkci Roba Ellise (PJ Harvey). Vedle Anny a dvojice spoluhráčů si v Desire a Suzanne And I zahrál na klavír její obdivovatel Brian Eno. Přesvědčivé první album nemá slabší místo, od úvodní instrumentálky Rider To The Sea až po mohutné skladby Blackout a Love Won’t Be Leaving. Hned první týden v britském žebříčku dosáhlo 40. místa a prodává se stále, po celém světě má nejméně dvě stě tisíc majitelů. „Mým cílem bylo prodat pět tisíc desek,“ řekla nedělníku Observer v říjnu 2013.

Druhou dlouhohrající desku One Breath z října 2013 Calvi připravila se záměrem, aby zněla úplně jinak. Produkce se ujal John Congleton se širokým záběrem (Joanna Newsom, Amanda Palmer, Okkervil River, David Byrne, Erykah Badu, Marilyn Manson…). Hlas a kytara mírně ustoupily do pozadí, Anna přidala smyčcového doprovodu, zpestřila rytmickou stránku, přibylo laděných perkusí. Minule občas hrála i na baskytaru, tentokrát hostoval Jordan Gezger a syntetické basy přidal hojně využitý klávesista John Baggot (Portishead, Robert Plant). Poněkud rozervané texty navazovaly na debut, hudební spojnicí byly skladby Suddenly a Eliza. Přes nádherné okamžiky jako Piece By Piece nebo dravější Love Of My Life však výsledek zůstal malinko ve stínu prvního alba. Jak Anna Calvi, tak One Breath obdržely nominaci na Mercury Prize.

Bez své kapely nahrála Anna v New Yorku EP Strange Weather (červenec 2014) s úpravami pěti cizích skladeb. Producent Thomas Bartlett na něm hraje na klávesy a bicí a přizval několik dalších muzikantů. V nabídce je jemné blues se smyčci Papi Pacify, vypjatá, kytarou zdobená Ghost Rider nebo na klavíru a působivém Annině vokálu postavená něžná verze Bowieho Lady Grinning Soul. V klávesové písni Strange Weather a kvílivou kytarou naplněné I’m The Man That Will Find You zpívá další ze zpěvaččiných obdivovatelů David Byrne. Ve speciální reedici One Breath (2014) je toto EP přidáno jako druhý disk.

Pouze jako 2 LP Live At Meltdown vyšel v květnu 2017 omezený náklad záznamu z londýnského festivalu, jehož kurátorem byl v roce 2015 David Byrne. Annu zde doprovází pěvecký sbor.

Annin přehled a cit pro transformace originálů slavnějších kolegů dokumentuje výčet úprav skladeb jiných autorů užitých na stranách B některých jejích singlů: Fire (Springsteen), Joan Of Arc (Leonard Cohen), Surrender (Presley) a Baby It’s You (The Shirelles i The Beatles).

Poslední srpnový den 2018 vyšlo Anně třetí album Hunter. Téměř pětiletá prodleva od minulé desky byla využita a přinesla výsledek. Na svém webu má Anna k albu rozsáhlé prohlášení k posluchačům, z něhož vybírám: „Hunter je tělesné album zkoumající sexualitu a genderovou konformitu. Domnívám se, že pohlaví je spektrum. Věřím, že kdybychom mohli být někde uprostřed, aniž bychom se tlačili do extrémů předváděné mužnosti a ženskosti, byli bychom svobodnější. Cílem alba je být původní a krásná, zranitelná i silná, být lovec i kořist… Na tuto chvíli jsem čekala pět let, čekala jsem, dokud jsem necítila, že ta hudba je pravdivá a já si za ní mohu stát. Cítím že je to nejlepší a nejpoctivější kumšt, jakého jsem schopna. Do té nahrávky jsem dala vše, veškerou svou lásku a vášeň, každý centimetr ze mne se v této hudbě nachází… Děkuji, že jste byli tak trpěliví a děkuji, že existujete.“

Bojovnice potřetí

Anna Calvi musela bojovat v životě i ve své kariéře, neprosadila se zdaleka jen svými ženskými půvaby. Hned první roky Anna Margaret Michelle Calvi, narozená na londýnském předměstí Twickenham 24. září 1980, trávila kvůli špatně vyvinutým kyčelním kloubům víc v nemocnici než doma. Možná to je důvod, proč moc nevyrostla. Otec italského původu ji seznamoval s hudbou v celé její pestrosti a šíři, od Ravela po Stones. Část dětství a prázdniny trávila u prarodičů v Římě. Vždy chtěla na něco umět hrát. V šesti začala s houslemi, jako osmiletá přibrala akustickou kytaru a ve třinácti přešla na elektrický nástroj. „Propadla jsem Jimimu Hendrixovi, poslouchala jeho desky a zkoušela hrát podle nich,“ přiznala časopisu Rolling Stone v dubnu 2011. Chtěla, aby její kytara zněla jako orchestr, učila se roky a je to znát. Mezi hudebníky, co ji nejvíc ovlivnili, jsou také kytaristé Django Reinhardt a John McLaughlin, dále David Bowie, Roy Orbison, Nick Cave a Velvet Underground. „Věděla jsem, že chci dělat vlastní hudbu, ale musela jsem překonat strach ze zpívání. Před nějakými pěti lety jsem se zamkla doma a cvičila zpěv šest hodin den co den.“ Vzorem jí nebyly současné zpěvačky, ale Nina Simone, Edith Piaf („protože byla také malá“) a operní diva Maria Callas. Její další přiznanou inspirací jsou filmoví režiséři David Lynch a Gus Van Sant z USA a čínský Wong Kar-wai.

Po maturitě chtěla studovat výtvarné umění. Až na poslední chvíli se rozhodla, že se bude dál věnovat hudbě a zamířila na University of Southampton. V roce 2003 úspěšně absolvovala, stala se bakalářkou v oboru hry na housle a kytaru. V dalších letech vyučovala hru na kytaru a připravovala vlastní hudební kariéru. Důležité seznámení proběhlo v roce 2006. Mally Harpaz začala původně u bicí soupravy, ale když ji Anna po čase uslyšela hrát na harmonium, dohodly se, že seženou ještě bubeníka. Trio pak zkoušelo a občas, když je někdo pozval, zahajovalo koncerty. V Manchesteru je uviděl bývalý kytarista skupiny The Coral a úspěšný sólista Bill Ryder-Jones, jenž je ihned telefonicky doporučil majiteli londýnské nezávislé značky Domino (například Arctic Monkeys, The Kills a Franz Ferdinand). První demosnímky Calvi nahrála na půdě v domě rodičů. Po vyslechnutí nahrávek ji Brian Eno označil za největší událost od Patti Smith a týdeník New Musical Express za jeden z objevů poslední doby. Se spoluhráči koncertuje po klubech, na festivalech i ve velkých sálech jako host zavedených kolegů. Když měla před lety poraněnou ruku, jen zpívala a musela dočasně přibrat kytaristu.

V Čechách Anna Calvi hrála už dvakrát, viděli jsme ji na Rock for People (2011) a v Lucerna Music Baru, kam se během dosud nejdelší evropské šňůry vrátí 8. listopadu.

Petr Nožička

(Navštíveno 70krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...Loading...

Tagy



Související články