BBP

Pražský „podzemní orchestr“ BBP bývá dodnes označován za pomyslné žáky The Plastic People Of The Universe, což na jedné straně může být chápáno jako pocta, na straně druhé to je poněkud zavádějící. Protože i když svoji zálibu v tvorbě PPU a dalších předrevolučních tuzemských undergroundových part BBP nikdy netajili, již dávno znějí zcela svojsky. A potvrzují to i na novém albu, na které si jejich příznivci museli počkat téměř 11 let. Většinou temná a nervní, aranžersky rozsochatá muzika působí na každý pád sugestivně a zajímavě nejen proto, že v ní mají různě velký prostor i nástroje jako theremin, xylofon, metalofon, viola nebo různé dechy. A neméně působivé jsou i myšlenkově zneklidňující texty předáka tohoto souboru Otto Kunnerta. Tím posledním, co byste v nich měli hledat, je veselí a optimismus – ale lze se tomu divit, jestliže doba je jaká je a někdejší „sametové ideály“ jsou dnes a denně bezohledně pošlapávány? Když v titulní písni Otto zpívá „Života jsem už víc než syt / Je čas se zdá se oběsit…“, člověku z toho vážně mrazí v zádech. Každopádně český underground žije i v roce 2018. Myslím, že tahle deska by se líbila třeba i Ivanu M. Jirousovi, jemuž je tady ostatně věnovaná skladba Labutě z Valdic, jeden z vrcholných momentů celé desky.

4/5

Petr Korál

0