Vyzpovídali jsme a cappella kapelu Skety

Rubrika:  CZ / Novinky, publikováno: 28.04.2017

Posbírali řadu cen na zahraničních festivalech, jejich debutové CD Skety bylo v roce 2015 nominováno ve čtyřech kategoriích na mezinárodní žánrové ceny CARA (Contemporary A Cappella Recording Awards). Zpěvačka Kim Nazarian z proslulých New York Voices je dokonce přirovnala k legendární vokální kapele The Singers Unlimited. Právě vydali svoje druhé album Týdytý, na němž překvapivě hostuje řada našich špičkových muzikantů z rockové scény (psali jsme ZDE).

Vokální a cappella sexteto Skety tedy nebylo vůbec od věci trochu vyzpovídat. Dostavili se téměř v kompletní sestavě: Veronika Vítová, Alice Bauer (ano, sestra Varhana Orchestroviče), Marta Kloučková, Petr Wajsar, Michal Strnad. Absentoval pouze Štěpán Janoušek, ale toho v šestici zastoupil manažer souboru Lukáš Prchal.

Veroniko, vy jste stála u zrodu souboru. Jakou jste tehdy měla představu o jeho zaměření a fungování?

Veronika: Na začátku jen velmi vágní. Věděla jsem, že chceme dělat jazz, ale už nikoliv, kolik nás má být, co budeme mít za repertoár, kdo ho napíše. Taky jsem v té době znala jen pár nejznámějších a cappella souborů a vlastně ani nevěděla, jak se ten žánr správně jmenuje. Na tohle všechno jsme přicházeli až časem s fungováním našeho ansámblu. Oslovila jsem různé lidi, které jsem znala hlavně z VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde třeba studoval i Štěpán Janoušek. Záhy přišel Petr Wajsar, který přivedl Alici Bauer, a tak se postupně kapela doplňovala, až se ustálila na současném sextetu. Prostě se správní lidé potkali ve správný čas.

Petr: Jednou ze základních postav naší kapely je rovněž manažér Lukáš Prchal, který přišel spolu s Alicí a se mnou. Lukáš udržoval v té době asi největší kontakt s a cappella scénou, jelikož už měl zkušenosti s vedením dívčího vokálního souboru Brécy, kde sám dělal beatbox a například už dávno jezdil na festival do Grazu a tak.

Alice: Lukáš přinesl spoustu kontaktů, které jsme zdědili právě po Brécách – ty tehdy právě končily svoji činnost. Dodnes vyvíjí řadu aktivit na podporu a cappella souborů.

Veronika: Založil třeba Českou a cappella asociaci a díky němu jsme se též vytvořili pokračovatele Prague a cappella festivalu, který existoval v létech 2012 a 2013. My jsme tuhle myšlenku obnovili a loni uspořádali třídenní mezinárodní festival.

Lukáš: Co se týká Asociace, ta je zatím ve fázi vzniku jako sesterská organizace Unie českých pěveckých sborů. Chceme se věnovat spíše menším tělesům a pořádat pro ně různé akce a festivaly.

Veronika: U nás už jeden takový je a jmenuje se Jirkovský písňovar. Mezinárodní soutěžní festival sborové populární hudby, který nás vlastně nastartoval, když jsme tam v roce 2013 skončili ve zlatém pásmu. To byl takový první moment, kdy jsme si řekli, že se tomu budeme naplno věnovat. A druhý přišel rok na to, když jsme v rakouském Grazu na festivalu Vokal Total vyhráli jazzovou kategorii.

 Jak takové soutěže probíhají?

Veronika: Posuzuje se aranžmá, pěvecký a technický výkon.

Petr: Soutěž se často dělí na tři kategorie: jazz, pop a comedy. V comedy už jde vyloženě o sportovní výkon. Ti lidi tam dělají gymnastiku a při tom drží rovný tón a ještě se smějou. A pak o pauze vyjdu ven a tam všichni kouří jednu cigaretu za druhou, což vážně nepochopím…

Veronika: Přijde mi ovšem, že soutěže jsou na festivalech spíš jakýmsi bonusem, aby na ně kapely opravdu jezdily. Není to tedy a priori o soutěžení, ale spíš o seznámení se s tím, kde se co děje.

Alice: Zároveň je však každé takové vítězství velkou motivací pro další práci.

Michal: A přináší další příležitosti. Třeba v Grazu si nás všiml zástupce z Tchaj-wanu, který tam jezdí každoročně a vždy si vyhlédne jednu evropskou kapelu, kterou pak pozve na svůj domácí festival. Díky tomu jsme pak absolvovali čtrnáctidenní turné po Tchaj-wanu. Takže se tím otevírají další dveře do celého světa.

Petr: Na podobných festivalech se cítíte jak v nějakém vokálním ráji.

Veronika: Wajsar si na základě toho samozřejmě pořídil tričko s nápisem I Hate a cappella… (smích)

Tuzemská širší veřejnost vás asi nejvýrazněji zaznamenala při loňském vyhlašování Českých lvů, kde jste ve vokální úpravě přednesli směs nejznámějších filmových melodií. To asi musela být aranžérská výzva.

Petr: Výzva byla hlavně v tom, že mi Honza Svěrák diktoval další a další melodie, které mám přidat, až hrozilo, že by celý přenos zabralo jenom tohle. Nakonec se mi to podařilo vtěsnat do necelých pěti minut.

Michal: Ono je to posluchačsky hodně atraktivní a i na koncertech to zařazujeme jako přídavek.

Petr: Vyhlašujeme při tom vždy soutěž, že kdo pozná nějakou melodii, může nás na něco pozvat.

Michal: Většinou se zvedne les rukou, ale potom už za námi nikdo nepřijde…

 Vaše první deska je složená z jazzových standardů či známých skladeb například od Pink Floyd či Beatles. Druhé album Týdytý pak částečně z vašich věcí a dále z písní převzatých od řady našich interpretů. Jak se na repertoáru domlouváte, existuje u vás něco jako právo veta?

Petr: Tohle právo má každý, ale samozřejmě ještě dřív, než se skladba zaranžuje. U první desky každý přinesl svůj návrh, který jsem většinou zaranžoval. Něco už bylo hotové dřív. Třeba skladba Flat Foot Floggie byla původně pro Brécy. Druhou desku jsme původně chtěli udělat jako naši plně autorskou, ale na Warner Music nás přemluvili, ať ji uděláme českou a napůl s hosty a jejich písněmi.

 Jak konkrétně výběr probíhal?

Petr: Pár písniček se známými interprety už jsme měli hotových, ale snad kromě Dadaismu s Ondrou Rumlem se tam kupodivu ani nedostaly.

Veronika: Původně jsme dělali coververzi Marty Kubišové, Kolej Yesterday Michala Prokopa, s Danem Bártou jsme zpívali On My Head…

Michal: Interperty jsme si však vybrali sami s tím, že s nimi buď někdo z nás už spolupracoval, anebo že nás prostě baví jako zpěváci a muzikanti.

Petr: Asi nejkritičtější byl Xindl X, který je pro mě hrdinou české populární hudby a jehož rapování jsem si tam prosadil. Vyšlo to moc pěkně. Na téhle desce však už hodně aranžoval i Štěpán Janoušek. Udělal Trosečníka od Roberta Nebřenského, úplně geniálně zaranžoval Nevěstu s Anetou Langerovou a má tam i svoji skladbu Brazilike.

A co přezpívaná znělka z Třiceti případů majora Zemana, co vás vedlo k jejímu zařazení? Tahle skladba Zdeňka Lišky asi musí být interpretačně dost složitá, že?

Alice: S tímhle nápadem přišel kdysi Lukáš, že bychom udělali nějakou opravdu hodně obtížnou věc.

Veronika: A taky nás vybičovaly minulé prezidentské volby, protože nápad se znělkou vznikl někdy v téhle době. Pokud si vzpomínám, zkoušeli jsme ji už někdy na podzim roku 2012.

Ještě se zeptám na spolupráci s Lenkou Dusilovou. Kromě částečně improvizované Biolom impro na konci alba zazní jako utajený bonus ještě absolutní improvizace…

Michal: Tuhle věc budou pouštět maximálně na Radiu 1 ve čtyři hodiny ráno. (smích)

Veronika: S Lenkou jsme měli domluveno, že jedna věc bude tak napůl improvizací. Tu jedinou jsme nahrávali všichni dohromady ve studiu Faust Records. Pak nám zbylo trochu času, tak jsme si tam ještě tak něco zkoušeli s tím, že jsme vůbec netušili, co z toho vzejde.

Marta: Dovedu si představit, že jednou natočíme celou takhle ulítlou desku.

Petr: Jednou možná ano, ale ještě je třeba počkat a improvizaci cvičit, aby nahrávka měla patřičnou atmosféru. Myslím, že na tohle máme ještě pár let času.

Jste vždy za všech okolností skutečně a cappella souborem bez playbacků, elektronických zvuků a dalších efektů?

Petr: To je velmi dobrá otázka, protože už jsme zaslechli nařčení, že používáme playback. Tohle je však například na soutěžích zakázané. Všechny prostředky, které kapela může mít, je metronom, smí používat elektronické procesory a reálně, tedy právě v tu chvíli nahraný looping. To znamená, že dopředu skutečně nemáme nic a je jen na nás, co v daný okamžik do té smyčky nahrajeme. Rádi bychom uvedli, že chystáme i instruktážní skladbu pro posluchače, kde to celé předvedeme.

Skety jsou složené ze šesti sólistů, z nichž každý může zpívat samostatně. Jak dlouho lze takový soubor udržet pohromadě?

Alice: Kim Nazarian nám říkala, ať se hlavně nerozpadneme, protože ono to začíná nejlépe fungovat právě až po letech a že bychom přišli o hrozně moc věcí. A stejně jako New York Voices, aniž bychom to nějak plánovali, máme i my každý své sólové projekty mimo soubor. Myslím, že to jednoznačně pomáhá. Je tu nějaká společná práce a zároveň každý z nás jde svojí osobní cestou.

Veronika: Moc mě baví rozvíjet technickou stránku zpívání a musím říct, že ve Sketách máme aranže, kde není žádný prostor něco ošidit. Třeba Týdytý je v rozsahu od malého g po d3 a podobné proměny mě moc baví, jakož i to, že to musím dát živě stejně jako na desce. Díky tomu se technicky rozvíjíme a z těch našich sólových věcí zas přichází správný tah na branku.

Co vás čeká v nejbližší době?

Alice: Začátkem června pojedeme na soutěž do finského Tampere a dánské Aarhusu. Do té doby se budeme připravovat.

Petr: Potom nás čeká příprava další desky a taky bychom se měli objevit na některých českých i zahraničních festivalech.

Už tušíte, jak bude další album koncipované?

Veronika: Chceme jít cestou vlastních skladeb a je nám vlastně jedno, zda to bude jazz, pop, rock… Nechceme se omezovat tím, že když už jsme jednou vydali jazzové cédéčko, tak že se jaksi automaticky předpokládá, že budeme jazzová a cappella kapela.

Na závěr ještě prosba od kapely: Skety byly vybrány do finále hned dvou prestižních soutěží, v dánském Aarhusu a finském Tampere. Pomozte jim tam doletět! Přispět můžete ZDE.

Leoš Kofroň, Foto: Milan Marenčák

(Navštíveno 239krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...Loading...

Tagy



Související články