O Stevu Winwoodovi poslední dobou moc slyšet nebylo a i když stále něco kutí ve studiu, na výsledek si zřejmě ještě počkáme. Mezitím ovšem znovu objevil kouzlo koncertního vystupování a o své nadšení se podělil 1. září, kdy vydal dvojdiskové živé album Greatest Hits Live. To je vhodná příležitost k tomu, podívat se s odstupem na minulost vzdálenou, ale i poměrně nedávnou.
Steve, proč až teď vydáváš své první živé album? Celých devět let od Nine Lives?
No, baví mě hrát naživo. Také jsem měl doby, kdy mě to nebavilo – měl jsem raději studiovou práci, protože studio je tak trochu exaktní věda, kdežto živé hraní je pravý opak. Každý sál je jiný, každé publikum, zvuk, prostředí, město, kultura, je tam tolik různých věcí ve hře, že se mi nakonec začala líbit ta výzva, kterou to přináší. Také mám výbornou partu lidí, se kterými pracuji nebo jsem během let pracoval, že jsem to chtěl všechno zkombinovat. A samozřejmě musím hrát určité skladby, prostě lidé chtějí slyšet něco z těch starých, klasických věcí.
Takže se tak trochu vezeš na té nostalogické vlně?
Asi jo. Ale zkoušíme ty skladby trochu pozměnit, podívat se na ně z odlišného úhlu, dát jim jiné aranžmá. Tohle všechno by se tam mělo projevit.
Docela dost je tam i improvizace a jamování…,
Víš, považuji se jednak za zpěváka, jednak za instrumentalistu, a vždycky to tak bylo. A myslím, že hraní je důležitou složkou toho všeho. Někteří muzikanti z kapely mají docela silné zkušenosti z jazzu, mě nevyjímaje. Odjakživa jsem se snažil míchat jazz, folk, rock, R&B a etnickou hudbu, ale ten jazzový prvek mě přitahoval od začátku.
Marcel Anders, překlad Jan Tesař
Loading...
