Kombík Volvo, kterým s „tour managerem“ Joem cestuje křížem krážem Evropou, měl zaparkované na svažité Krymské ulici přímo před vchodem do Café V lese – Mekky všech hipsterů. Už v sedm večer se uvnitř kupili muži s plnovousy a dámy v pruhovaných tričkách, dychtící po otevření klubu. O rozehřátí publika se postaral Timův kamarád Dominik McNeder poměrně krátkým vystoupením.
O tom, že Tim Vantol není nabubřelou celebritou, ačkoli by se za ní v písničkářském okruhu považovat mohl, vypovídá, že před svým koncertem chodil mezi lidmi a každému ochotně na cokoli odpověděl. Než se ale hudebníci na scéně vystřídali, nezněly z repráků “uplugged” nahrávky floridské sestavy Against Me! náhodou. Právě tuhle sestavu totiž Tim považuje za tu, která jeho současnému stylu dala úplně nejvíc. V rozhovoru před koncertem taky zásadně odmítl škatulkování, i přesto si dovolím jeho styl označit za flanelový folk ‘n‘ roll s prvky melodického punkrocku v akustické úpravě.
Tim pak s úderem deváté večerní přišel na jeviště jen s kytarou, chvilku ladil, načež pak bez jakýchkoliv rozpaků svoje vystoupení odpálil titulní skladbou Till The End z nejnovějšího alba Burning Desires. Jak už u podobných písničkářů bývá zvykem, ani on se nesoustředí jenom na hudbu, ale často a zejména dlouze promlouvá s publikem. A v útulném sklepě, kterak klub pod barem Café V lese Tim počastoval, byla konverzace mezi skladbami velmi dlouhá. Vantol se už dříve k politice okrajově vyjadřoval, téma neopomenul rozebrat ani tady, když poměrně nakvašeně reagoval na billboard s nápisem „Ne islámu, ne teroristům“, který při cestě Českem viděl.
Ale zpátky k hudbě. Pozitivní energie a entuziazmu má Tim na rozdávání. Do každé prezentované skladby vložil veškerý svůj um a ačkoli při prvních skladbách se mnozí přítomní mezi sebou ještě bavili a na vystoupení se úplně nesoustředili, stačily tři písně a sál byl “jeho”. Enormní procítění se dostalo skladbě A Little That We Knew, stejně tak tklivé Restless, kterou sám autor považuje z aktuálního alba za nejoblíbenější. Jak už jsem nastínil, Vantol umně kombinuje kytarový folk s punkrockovými kořeny do takové míry, že stačí na chvíli zavřít oči a v hlavě si nechat odehrávat melancholické klišé z hollywoodského filmu, jak si v tom postarším šestilitrovým trucku jede po nekonečné rovné dálnici vstříc zasněženým vrcholkům Rocky Mountains. A tak to bylo ten večer prakticky se všemi skladbami.
Refrén písně Nothing z alba Road Sweet Road dokonce naučil všechny přítomné zazpívat v Timově rodném jazyce – holandštině. Po zhruba tři čtvrtě hodině dal fanouškům dvě možnosti. Dobrou a špatnou. Tou horší podle něj byla ta, že teďka odejde a bude doufat, že si jej lidé vytleskají zpět, anebo jako ideální možnost představil tu, že na scéně zůstane, dá ještě tři skladby a odejde nadobro. Zvítězila druhá možnost. Ačkoli píseň Lost In Unknown původně na aktuální album zařadit nechtěl, stala se z ní jedna z nejoblíbenějších a velký ohlas měla i u zdejších fanoušků. K milému překvapení došlo záhy. Zvukaři dal volno, slezl z pódia mezi přítomné, jimiž se nechal obklopit a všichni pak unisono pěli slova evergreenu What A Wonderful World od Louise Armstronga. Celé totálně pozitivní až sluníčkové vystoupení uzavřel skladbou Bitter Morning Taste a sáhodlouhým proslovem o rovnosti mezi lidmi, sounáležitosti a míru ve světě.
Text a foto Aleš Malár
Loading...
