Rozhovor s Janou Uriel Kratochvílovou

Rubrika:  Novinky, publikováno: 11.03.2018

Kdo by ji neznal. Starší generace si jistě vzpomene na písně No a co nebo V stínu kapradiny. Ta mladší ji pak zná spíš z bulváru nebo soukromých televizí. A hlavně z mnoha současných rockových koncertů s její kapelou Illuminati.ca, jejímiž členy jsou vedle samotné Uriel (zpěv) Jiří George Hrubeš (bicí, další nástroje dle potřeby), Pavel Thorn Trnavský (klávesy, perkuse), Honza „Poky“ Pokorný (baskytara), David Pavlík (kytara) a taneční skupina Metadance. Je to každopádně velmi zajímavá osůbka svými nekonvenčními názory na hudbu i ostatní lidské činnosti, které s muzikou na první pohled až tak nesouvisí. Ale zdání klame. Vše plyne v těsně spjaté jednotě. 

Než se budeme věnovat vaší nové desce, rád bych se zeptal na jednu věc. To, jak vás komunistický režim v roce 1983 vlastně sám „emigroval“, je známá historie. Ale není mi jasné, co jste v Anglii s Pavlem Trnavským dělali, když jste se dozvěděli, že se nemůžete vrátit. 

My jsme odjeli na festival do Irska, a kdybychom věděli, že se nemůžeme vrátit, zůstali bychom tam. Ale my se to dozvěděli, až když jsme se vrátili do Londýna. Byla to moje první cesta autem, já měla tehdy řidičák asi měsíc. Přijeli jsme červeným volkswagenem „broukem“, ti tam z toho byli úplně paf, natáčeli o tom reportáž. Na prvním kruhovém objezdu v Londýně jsem nabourala do Rolls Royce, protože jezdit po kruháku jsme se tady v autoškole neučili. Vystoupil z něho lord, a když mě viděl – já oči vytřeštěný – ještě mi dal žvýkačku a nechal mě. (smích)

Na tom festivalu v Irsku jsme vyhráli jednu z hlavních cen a cenu publika, a to i peněžní, takže něco do začátku jsme měli. Když jsme se vrátili do Londýna a zjistili, co se děje, šli jsme na jejich úřady, a tam už všechno dávno věděli. Dostali jsme povolení jak k pobytu, tak pracovní, vcelku okamžitě. Ale těžké to bylo. Pavlovi Trnavskému zemřela maminka a ani na pohřeb nesměl jet. Moje maminka měla rakovinu, tak tu do Anglie pustili, asi si mysleli, že tam umře. Ale my ji vyléčili…

My jsme ovšem nechtěli emigrovat. Já měla v Praze vlastní kapelu Heval, kde jsme s Pavlem Trnavským skládali písničky, předtím jsem si jako jediná holka založila rockovou skupinu Motor a Jirka hrál s Pražským výběrem.

Hrubeš: Když jsme s Pražským výběrem natáčeli Straku v hrsti, dělalo se to načerno v Českém rozhlase. Jednou ráno přišel technik a povídá: „Hele, mažeme Kratochvílovou. Nechcete někdo kopii?“ A Trnavský našel zmuchlané, zničené pásky – tenkrát se ještě nahrávalo na pásky – Hevalu v koši v Mozarteu.

 

Uriel2

 

Pojďme do současnosti. Sešli jsme se, abychom si popovídali hlavně o vaší nové desce a o věcech kolem…

My jsme nezávislí umělci, Supraphon vydává akorát kompilace a bojí se vydat nové album. Vydává různým lidem, ale nás se bojí. Vždycky řeknou, že to nikdo neschválil, z čehož v dnešní době úplně žasnu, a ani ostatní firmy nás vydávat nechtějí. Že prý se vymykáme z průměru. Já jsem říkala: „To je snad dobře, ne?“ Všude ve světě, když se vymykáte z průměru, tak jste hvězda, ale tady jste mimo. A z toho jsme v šoku. Takže jsme si řekli, že to uděláme sami. A budeme si ho i sami prodávat. K dostání je jen našem webu http://illuminatica.wixsite.com/illuminatica. Od té doby, co jsme se takto rozhodli – to je asi před čtyřmi roky – jsme vydali asi čtrnáct cédéček. A nejen písničky. Začali jsme studovat i hudební vědu. Spící prorok Edgar Cayce předpověděl, že v roce 2020 začne opět na planetě fungovat hudební věda. To znamená, že hrajete muziku, která ovlivňuje vaše buňky, vaši DNA, nebo dokonce léčí. Tajné společnosti to moc dobře vědí a zneužívají to.

Třeba víme, že díky Rockefellerům se celkové ladění v hudbě počátkem dvacátého století změnilo, a to tak, že ze 432 hertzů základního ladění tónu „A“, které je matematicky i harmonicky propojené s celým vesmírem, na 440 hertzů – úplně vybočeně, že to má na lidské zdraví destruktivní účinky. Skladatelé jako Mozart nebo Bach tvořili v takzvané solfeggio stupnici, což bylo nebeské ladění. Když zahrajete nějaký tón a máte třeba písek na něčem, co vibruje, začnou se zrnka různě pohybovat a tvořit mandaly. Říká se tomu cymatika. A když použijete něco viskózního a hrajete určité vibrace, začnou se tvořit i tvary, třeba lidských postav a podobně. Zkoumal to například Japonec Emoto, který zmrazil molekuly vody. Dokázal, že když se hraje destruktivní muzika, je obraz vytvořený vodou v těchto molekulách úplně rozbitý, a když hrajete pozitivní věci, obraz vytváří nádhernou harmonii. Ale nemusí to být přímo tóny – stačí slova. Když řeknete třeba „Nenávidím tě!“, vytvoří se ošklivý obraz, pomalu něco jako Hitler! No něco hrozného. A když řeknete „I Love You“, „Miluji tě, vodo“, a ani to nemusí být voda, stačí prostě „Miluji!“, vodní zmrazené molekuly vytvářejí nádherný ornament. Nás to začalo zajímat a v roce 2014 jsme vydali album Imunika Systemica, které slouží k léčbě organismu. V písních ukazujeme, jak mluvit s buňkami imunitního systému pro celkové zdraví. Nebo jsme vloni vydali Mantrum Illuminum, kde jsme experimentovali s mantrami. Já to beru tak, že na počátku bylo slovo – nebo akord. Čili já mám třeba: „Hara hija hara hila…“, to, co cítím, že mi dělá dobře. A zjistila jsem, že nejvyšší mistři tai chi používají slabiky: „Hai hai hai…“, což jsem nevěděla. Vezměte si, že třeba ukolébavky jsou „Hajej, dadej“ – ůidé intuitivně vědí, že to strašně dobře působí.

Takže na albu jsou třeba songy, které mají tři hodiny. Já jsem teda chtěla, aby měly sedm hodin, ale Jirka to odmítl naloadovat, a YouTube to taky odmítli naloadovat. Řekli nám, že to nešlo, že jim padaly počítače. Ale já jsem říkala: „To musí jít! To musí být sedm hodin, jinak to nemá cenu!“ Ta hudba je něco, co rozvíjí a odemyká DNA, rozvíjí čakry a třetí oko, aby se nám probudily vyšší smysly. A lidé to používají. Pak jsme vydali desku 3R, což znamená Rescue Remedy Rock. Rescue Remedy je druh Bachových kapek, takzvaná krizová esence. Doktor Bach (Edward Bach, britský lékař přelomu devatenáctého a dvacátého století, zakladatel tzv. květové terapie – pozn. aut.) chodil v Anglii po lesích a loukách, když tam ještě byly, studoval kytičky a zjistil, že každá z nich má určitou vibraci a ta je léčivá. My jsme to studovali, také „mental colour therapy“ – a tu jsme používali na paní Gilmourovou, manželku Davida Gilmoura z Pink Floyd, která měla nevyléčitelnou rakovinu. Úplně ji to vyléčilo, ale ona se s ním pak rozvedla. Používali jsme na ní mentální projekce barev právě podle těch kytek. To jsme se museli našprtat, protože rostliny mají nejryzejší barvy. Třeba „spring green“, tedy jarní zeleň, nebo blankytná modř. Pak jsme barvy začali převádět na tóny. A vlastně o tom byla ta včerejší akce. Používali jsme i invokace typu „Zvedni se výš a výše, zvedni se, zemská tíže!“ Vyřádili jsme se a lidi byli šťastní a úžasně to na ně fungovalo.

A je jedno, jestli jim je osmnáct nebo osmdesát. Protože my neuznáváme lineární věk. To je brainwashing. I v přírodě samotné existuje vlastně cyklický čas, takže my oslavujeme obrozeniny. Oni furt trvají na tom, že mají nějaká jubilea. Já říkám: „Prosím tě, fyzické tělo nemůže být biologicky starší než sedm roků, protože za sedm let se všechny buňky v těle obnoví. Takže máte třeba druhou, třetí, šestou nebo sedmou verzi, a buď ji máte rozbitou, nebo čistou, záleží na tom, kolik jedů jste do sebe za těch sedm let dostali, jak se obrodíte a jak myslíte. Naše minulá sedmička nebyla lehká, protože jsme všichni ztratili členy rodiny, a taky z nepochopitelného důvodu našeho kytaristu Zdeňka Juračku, což byla velká tragédie. A pár roků předtím jsme též tragicky ztratili našeho druhého kytaristu Luba Kashtanka. Takže jsme to měli takový divoký, moc jsme neregenerovali, a proto jsme loni vydali tolik alb, abychom se nějak vnitřně očistili.

Hrubeš: Historky se Zdeňkem byly vždycky zábavné. Například jsme před časem hráli na Trnkobraní dva koncerty. Pak jsme spali v hotelu a že se cestou domů zastavíme celá kapela u Janiny tety. Přijeli jsme tam – to jsou nějaký Zábezice nebo jak – zaparkovali u tety na dvoře, vystoupili a Zdeněk zmizel. A já po třech hodinách říkám: „Viděl jste někdo Zdeňka?“ Pak nějaká sousedka přišla a říká: „On je u nás.“ Šel o barák vedle, pozdravil, začali si povídat, oni kvůli němu vykopali slivovici, na zahradě si dali polívečku, pak říkal, že teta umí výborně vařit. Já mu povídám: „To není naše teta, ty vole. To je sousedka. My jsme vedle.“ Tři hodiny tam byl. Nakonec se tam ještě zamiloval do sousedovic dcery, říkal: „Ježíš, to je krásná holka, já tady chci zůstat.“

Pokračování na 6 stran pro vás připravil Ondřej Krista v březnovém čísle Rock’n’All

Foto: archiv JUK

(Navštíveno 678krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (3 votes, average: 2,33 out of 5)
Loading...Loading...

Tagy



Související články

  • Sevcik – Prax Karel

    to jsou bláboly. to není možné v reálu. my na moravě nejsme blbečci. to ondřej krista a jeho uriel a atomovej hrubeš jsou zcela mimo – zábezice nejsou na moravě, ale u prahy v čechách. a tam nikdo slivovici nezakopává…. to jsou ale bláboly. já ten rock and all asi skončím kupovat … než číst takové články, tak to si radši budu číst “the guitar” a nebo “Rolling Stone” či “New Musical Expres” .