Report: Brutal Assault 2015

Brutal Assault je za námi. Už podvacáté. A ačkoliv se letos hodně diskutovala nepřítomnost „velké hvězdy“, festival stejně nezklamal. Jo, holt není každý rok posvícení. Tedy SLAYER.

Nažhavený festival

Hvězda nebyla, zato slunce bylo. A to permanentní. Podrobný report, který by obsáhl kompletní line-up, nečekejte. Hudební publicista není velbloud.

Horko zkazilo vystoupení několika kapel, které musely hrát v brzkém odpoledni. Počítám mezi ně zejména ROSETTU v sobotu (těžko se oddat jejich zasněnému post-hardcoru, když vám přes víčka stékají litry potu), ale i MODERN DAY BABYLON. Vystoupení nejlepšího českého djentu ve čtyři odpoledne nemělo chybu krom slunce, které fritovalo i ušní bubínky.

Změn nebylo tolik, aby byl našinec zklamán. Některé spíše potěšily, jako vystoupení CANDLEMASS na hlavní scéně. Pradědkovský doom metal má své kouzlo především na menších pódiích, ale na velkém to bylo důstojnější.

Středa, která potěší

Středeční program už dávno není pouhým zahřívacím dýchánkem jako kdysi. Je to plnohodnotná součást programu a MONUMENTS jsou toho příkladem.

Jejich kariéra směřuje vzhůru, ač v rámci metalcoru opentleného občasným djentem nepůsobí nijak převratně. Jenže zpěvák Chris Barretto zpívá precizně a v čistých pasážích znamenitě intonuje. Umí to s davem. Jít s mikrofonem do lidí se nebojí a pít jejich piva už vůbec ne.
Vše podtrhuje skvělá sehranost, zejména basáka a bubeníka. Chápu, proč si Monuments získali takový respekt.

Max Factor

To naopak u SOULFLY proběhlo malé zklamání. Malé, ale bylo. Jasně, tváří se tvrdě, že bys z nich mohl vyrábět šmirgl nejhrubšího zrna. Ale dojde-li na skladby z repertoáru Maxovy předchozí kapely SEPULTURA, cítíte jisté zklamání.
On ty skladby neřval. On je deklamoval jako moderátor nějaké trapné televizní night show. A problém nebyl v hlasivkách. Původní repertoár Soulfly stejnou ležérnost v hlase nevykazoval.

Ano, můžu spekulovat: o dva dny později odehrála tamtéž SEPULTURA. A nelze jen říct, že hrála líp, bylo to o přístupu Soulfly.
Jeden příklad za všechny: mimo spekulaci je způsob, jakým hrál Maxův syn na bicí megahitovku Chaos A.D.
Možná pro něj nejsou vyhrávky na malé bubínky (v úvodní a finální pasáži) podstatné, pro mě však ano. Celá skladba tak vyzněla jako špatně naučený coversong.
Jinými slovy, vystoupení Sepultury v pátek za to nemůže, milý Maxi. A nechtěj po mně další příklady.

Teleport na jiný festival

Mně osobně ve středu nejvíc potěšili TOUCHE AMORE na Metalgate Stage. Kapela, která jako by vypadla z lineupu rokycanského Fluff festu, způsobila zvláštní atmosféru, jako když Rokycany přišly do Jaroměře – a to nejen žánrem, ale i přítomnými diváky.

Bylo to upřímné, srdceryvně uřvané a v kytarách disponujících sympatickými „emo“ akordy současného formátu. Playlist byl postaven zejména na desce Is Survived By. Ve sluchátkách zní odlehčeně než jejich předchozí věci, naživo se však jedná o tlakovou hru na vaše srdce. Cupuje na kusy, ale hladí při tom.

Horké chvilky s maskami

Ve čtvrtek už horko dosahovalo hodnot rozpálené, ale špatně větrané kovárny. Tím spíš oceňuji, že DR. LIVING DEAD odehrají ve dvě odpoledne set ve svých typických maskách, zatímco vy můžete odkrajovat z kůže máslo.
Dalo se to snést, protože jejich thrashové riffy také krájí. S neskutečnou kadencí, jako na nářezáku. Zahráli vůbec nějaké střední tempo?

BLOODBATH nastoupili s patrně nejpřísnější „obličejovou maskou“ tohoto ročníku. Jako by se opravdu v krvi koupali. Mají v riderlistu mezi požadavky 30 litrů krve a lavor?
Ze začátku jim to až tolik nezařezávalo. Zejména bubeník si trochu vybíral tempo „podle sebe“. Do toho se jim rozbil pedál od kopáku, chvíli zlobil zpěv. Ale i přes občasné praskání mikrofonu bylo vystoupení s každou další skladbou lepší. Bloodbath i naživo potvrdili, že old school death metal severského střihu ovládají s bravurou.

Klasické HC jako vždy: klasické

BIOHAZARD postavili playlist spíš na rychlejších písních. Nemohou překvapit, ale ani nenaštvou. To samé můžu napsat o PRO-PAIN vystupujících o den později, ale tam bych to otočil: nenaštvali, ale ani nepřekvapili. Bohužel. Asi jsem je viděl tolikrát, že zrovna tenhle set mi přišel jako obyčejné „best of“.

To však nemůžu říct o WALLS OF JERICHO. Jsou důkazem toho, že i když hardcore hrajete dlouho, nemusí to působit nezáživně. Samozřejmě u jerichovských zdí je to dáno tím, že kombinují více odstínů z různých HC scén a také působivou prezentací zpěvačky Candace. Ta holka je prostě vražedná. Svým řevem by dokázala depilovat nohy.

Ohlasy písní thrasmetalových

Čtvrteční večer eskaloval do nejvyšších thrashmetalových pater. Těžko soudit, zda byl lepší výkon KREATOR nebo ANNIHILATOR. Ti první to pojali velkolepěji. Projekce skrz obrazovky vyplňující volné prostory ve zdi aparátů byla akurátní tak, jak to mám rád. Doplňovala hudbu, ale neodváděla pozornost od dění na pódiu.

Obě kapely samozřejmě předvedly kýžené hity, decentně proložené aktuální tvorbou. Co chcete na festivalu víc? Usnout?
Hm, tak to jste neměli zůstat na závěrečný set SUNN O))).

Sebevražda kytarovou vazbou

„Psychoidnost“ jejich tvorby ani nehledá meze, kam lze v jedné dlouhé kytarové vazbě zajít. Ona tam žádná mez není. Vystoupení Sunn O))) by měla být sponzorována psychiatrickými léčebnami.
Dramaturgie, mohu-li tak tomu zvukovému očistci říkat, se spoléhá na to, že jedince ubije k smrti. Pevně věřím, že na jejich vlastním koncertu (na nějž nikdy, přísahám, nikdy nepůjdu) rozdávají ke vstupence jednu oběšeneckou smyčku. Kdyby člověk nevěděl, co během produkce dělat, mohl by se alespoň naučit vázat uzel.

Bubenické zážitky

Přeskočil jsem famózně odehrané ENSLAVED anebo legendu ASPHYX, u níž překvapil bubeník, který hrál víc přechodů, než jsem kdy na jejich deskách slyšel.
Nicméně pokud jste chtěli slyšet bubeníka, který šokuje, museli jste počkat na deathmetalové DECAPITATED.
Přehlednost a zároveň neskutečná kombinatorika! Účelnost každého úderu a přitom počet úderů nespočitatelný. Velký zážitek, ať už je máte naposlouchané nebo ne.

To už popisuji páteční dění. Obecně nebylo na bubeníky vůbec marné. Přeskočím jednu kapelu, k níž se dostanu až na závěr této reportáže, abych se nejdřív zastavil u Genea Hoglana.
Ten přijel s DEATH DTA, svým způsobem „revivalem“ floridských Death. Gene hrál lehce, možná až příliš. Nelze říct, že svůj set „ošulil“, jen ho hrál s nadhledem – tu menším, tu větším pro danou éru Death. A pecky ze Symbolic si v malých (!) detailech upravil, což ale na rozdíl od Soulfly nebylo nevítané. Dokonalá práce s činely nechyběla.
Death DTA nabízí průřez kompletní diskografií. Možná bych uvítal víc věcí z posledního alba The Sound Of Perseverance, ale i tak tento „allstars band“ potěšil. V živém provedení i tracky z raných desek působí stále tvrdě, ač jsou téměř tři dekády staré.

Deathmetalová potěšení

Mám tu samozřejmě ještě několik jmen, která mě potěšila. CANNIBAL CORPSE, parádně šlapající jízda AT THE GATES nebo CRYPTOPSY – fantastický blázinec ve strunách i bicích. Technický death metal ve své čisté definici.

Vystoupení NAPALM DEATH pro mě trochu zazdili THE DILLINGER ESCAPE PLAN. A přitom Emburymu a spol. nemohu vytknout nic, sesekali všechny a všechno na jednu hromadu.
Ale po TDEP mi najednou přišli tak nějak měkčí. Fakt. Zní to divně, vím. TDEP by to měli vnímat jako poctu: po nich i Napalm Death znějí jemněji…
Čímž se dostávám ke kapele, kterou jsem si nechal na závěr.

Peklo bez únikového plánu

Vždycky, když si myslím, že už hodně kapel na pódiu dělá brajgl, pak si zase zajdu na The Dillinger Escape Plan a všechno je jinak. Vedle nich jsou ostatní skupiny jen statickými sochami uprostřed rambajzu.
Netuším, jak to dělají. Nechápu, že k těm úžasně „překombinovaným“ kompozicím dokážou řádit na pódiu až s takovou vehemencí. Viděl jsem je pošesté a je to opět stejné, ta kapela je abnormálně divoká.

Lítalo všechno: stojánky na mikrofon, stojánky na činely, kytary kolem krku, mikrofon poslaný do lidí (po dvou slokách se vrátil zpět na pódium). Pódioví technici musí prožívat horké chvilky a zvukař asi také – třeba když si zpěvák Greg Puciato strčí půlku mikrofonu do pusy a odeřve tak celou sloku.

TDEP řádili tak, že jim egoraisery (piedestaly z beden) utíkaly pod nohama. Ale i když z něho spadnou, jako Ben Weinman přímo břichem na kytaru, nepřestávají hrát. Prostě nevídaná show.
Jako vždy došlo na otvíráky všech alb, prokládané odlehčenějšími singly nebo těmi největšími palbami. Omlouvám se všem ostatním formacím a jejich výkonům, jenže tohle v mých očích opravdu těžko něco překoná.

J.J. Šimon, foto Jan Kruml

jaká že byla nálada na festivalu? zkoukněte velmi krátký videoreport zde .