Jen málo koncertů, které se chystají ve zbytku letošního roku, je očekáváno s takovou netrpělivostí. Ve čtvrtek 3. prosince se po letech do Prahy vrátí němečtí KRAFTWERK, aby tu ve Foru Karlín předvedli aktuální verzi své audiovizuální show plné robotů, melancholického technooptimismu a vrcholové cyklistiky.
Když hráli Kraftwerk v roce 2006 v rámci festivalu Summer Of Love na pardubickém závodišti, došlo během jedné skladby ke zvláštní situaci. Členové kapely měli na kravatách diody, které se v jistý okamžik měly synchronizovaně rozblikat, jednomu z nich ale diody v důsledku technické chyby místo blikání pouze svítily. Bylo zábavné pozorovat, jak taková drobnost dokázala dotyčného hudebníka rozhodit a dočasně vnést do jinak do detailů připravené audiovizuální show vzácně zlidšťující prvek náhody.
Kratftwerk v té době měli krátce po restartu, který začal koncem tisíciletí znělkou pro světovou výstavu Expo a pokračoval překvapivým comebackovým albem Tour de France Soundtracks z roku 2003. Jak album samotné, tak následné koncerty zachycené průřezově na živáku Minimum-Maximum dokázaly, že tihle roboti do starého železa rozhodně nepatří a i když dosud s žádnou novější nahrávkou nepřišli, existuje hodně důvodů, proč se na jejich chystanou pražskou zastávku těšit.
Především je tu hudba samotná. Nepočítáme-li krautrockem načichlé experimentální období kapely z počátku 70. let, tvoří pozdější desky Kraftwerk základy, na kterých stojí většina rané elektronické hudby. Přímé odkazy či samply jejich hudby lze najít v prvních elektro a hiphopových skladbách, stejně jako v detroitském technu lidí jako Juan Atkins. Ne náhodou napsala před dvěma lety hudební publicistka Jude Rogers, že žádná jiná kapela nedala od dob Beatles populární hudbě tolik, jako právě Kraftwerk.
Těžko by to mohla napsat, kdyby Kraftwerk požívali elektroniku pouze jako zdroj neobvyklých zvuků. To možná platilo ještě na desce Autobahn (1974), počínaje následující Radio-Aktivität (1975) už se ale čtveřice s proměnlivou sestavou, jejíž jádro tvořili až donedávna Florian Schneider a Ralf Hütter, pokoušeli o něco víc – o syntézu hudby s určitým konceptem, který dával jednotlivým deskám ústřední téma. Společným jmenovatelem těchto konceptů byl vztah člověka a jeho uměle vytvořeného prostředí, asi nejlépe pojmenovaný názvem alba Die Mensch-Maschine (v anglické verzi The Man Machine, 1978).
Možná není náhoda, že comeback Krafwerk přišel před 16 lety v době, kdy se svět začal s masivním nástupem internetu proměňovat a v lecčems připomínat obrazy načrtnuté v písních kapely. Snad i proto sáhli Kraftwerk na svém zatím posledním albu ke spíše přízemnímu tématu nejslavnějšího cyklistického závodu. Ani na něm ale nezapomněli na to, že součástí každé dobré popové desky by mělo být několik opravdových hitů.
V minulosti jich kapela dokázala vyprodukovat bezpočet, o čemž svědčí i stále slušně navštěvované koncerty. Ty se často konají na nezvyklých místech, jakými byla třeba londýnská Tate Gallery nebo newyorské Muzeum moderního umění. Není to ale až tak překvapivé – léty prověřená koncertní podoba písní Kraftwerk dostala v poslední době moderní 3D kabátek. Spíš než regulérní kapelu připomínají Kraftwerk roku 2015 kolektiv operující v několika uměleckých disciplínách najednou a jako takoví se také představí příští čtvrtek v Praze.
Martin Zoul
Loading...
