Giles Martin uprostřed bílé mozaiky

Rubrika:  Novinky, publikováno: 22.12.2018

Celkem čtyři varianty má nové vydání alba The Beatles, které všichni znají jako „The White Album“ a jež nyní slaví své 50. výročí: 6CD+blu-ray, 4LP, 3CD nebo 2LP. Za všemi stojí Giles Martin, syn muže, který kdysi u toho byl, ale moc ho tam nechtěli. Těch třicet písní dodnes dokáže jednomu pěkně zamotat hlavu, natolik se tam střetávají styly, nálady, barvy. Jisté je, že smícháním toho všeho dohromady pokaždé vznikne bílá.

Nemáš pocit, že tě The Beatles tak trochu pronásledují? Vyrůstal jsi s nimi, otec o nich pravděpodobně pořád mluvil…

Vlastně jsem ve světě The Beatles moc nevyrůstal, protože to bylo něco, co už měl otec za sebou. Když mi bylo deset, tedy v roce 1980, tak už nebyli tak populární. A můj táta těžko sháněl práci, protože byl spojen s The Beatles. Už se hrálo něco jiného. Takže jsem nežil v nějaké „žluté ponorce“.

Tvůj otec odešel z nahrávání Bílého alba, protože nebyl schopen vydržet atmosféru ve studiu, takže si dal dva týdny pauzu. Musel mít muzikantů z Beatles někdy asi plné zuby, že?

O tom už bylo mnohé řečeno. Byl pryč dva týdny, ale ta deska se nahrávala o dost déle, takže většinu času u toho byl. Ale bylo to pro něj jiné, protože Sgt. Pepper… byl určitým vrcholem jejich spolupráce a on čekal, že tento trend se bude vyvíjet dál i v době Bílého alba. Kapela ovšem chtěla pracovat sama a nechtěla už tolik jeho nápadů a vlivu. To asi bylo pro něj těžké, a proto si dal pauzu. Uprostřed práce na Seržantovi by se to asi nestalo.

Paul McCartney mu prý řekl: „Proč to nezazpíváš sám?“ Je to pravda?

Ano.

Zjevně jsi slyšel všechny ty útržky nahrávacích sessions…

Ano, ale tohle zrovna jsem tam nezaslechl. Možná kdyby ses zeptal Paula… Byl jsem s ním v Grand Central Station, když tam měl koncert. Mluví o mém otci s láskou a legrační je, že mu chybí jeho názory. Opravdu. Určitě to byl člověk, který na něj měl největší vliv, co se týče studiové práce, to nepochybně. Ale myslím, že v době Bílého alba šlo o to, že kapela nebyla předtím na turné, takže spolu netrávili moc času. Pak se dali dohromady, zavřeli se mezi čtyři stěny, nikdo kromě nich tam nesměl být a oni se pokoušeli něco nahrát. Myslím, že u toho nebyli tak rozhádaní, jak se někdy říká. Lidé rádi slyší tyhle speciality, ale mě to nezajímalo. Já jsem spíš poctivě hledal způsob, jak posluchače takříkajíc ponořit do roku 1968 a pak ho znovu přivést zpátky. Jasně, hledám i protiklady a hádky, zajímá mě rozbor toho všeho. Většina rozhovorů během nahrávání Bílého alba je o tom, že se všichni vzájemně podporují. Myslím, že byli hodně protivní na nahrávací inženýry a mého otce, ale mezi sebou se respektovali. Potom, když začali dělat Let It Be, což vlastně bylo s mým otcem, tak už byly trhliny uvnitř kapely samotné. A tak se to celé rozpadlo. To bylo v lednu 1969. Potom Paul zavolal mému tátovi a povídá: „Chceme natočit Abbey Road.“ A on řekl: „Budeme pracovat tak, jak jsme měli ve zvyku?“ Paul odpověděl: „Ano.“ Myslím, že během Abbey Road byl ve skupině každý sám za sebe, ale můj táta to držel pohromadě. Na Bílém albu je ale kapela pospolu a můj otec je odstrčen stranou.

To je zajímavé, jak se věci zamotávají a přepisují. Když se podíváš do Wikipedie, tak je tam něco jako „bylo to tak a tak“, a přitom to vůbec není ze spolehlivého zdroje. Jak to mohou vědět?

Jasně. Ale víš co, možná se mýlím. Děje se mi to v životě pořád, ale možná je to jen moje zkušenost. Jediné, co mám, jsou ty pásky, tedy The White Album. Ale je to trochu spolehlivější než Wikipedia. Přál bych si, aby lidé mohli slyšet všechny ty rozhovory mezi tím, což asi nedopadne, ale slyšeli by například, jak se mořili s nahráváním I Will. John tam ze sebe celých dvanáct minut dělá blázna a podobných momentů je tam spousta. Beatles mi z toho nevylézají jako kapela, která se rozpadá.

Zrovna spolu předtím byli v Indii, nebo ne?

Ano, správně. To, co lidé někdy říkají, nedává moc smysl. Paul mi jednou řekl: „Je to srandovní, jak o nás píšou, protože já jsem v The Beatles byl a nepamatuju si, jak se co stalo. A přitom jsme u toho byli jen my čtyři. Šli jsme třeba za Elvisem a každý o tom hned napsal. Možná jsme si dali v autě jointa, takže jsme se sice shodli na tom, že Priscilla Presley je velmi atraktivní, ale nikdo si pak nemohl vzpomenout, co měla na sobě. Tak jak někdo jiný může vůbec tušit, jak se to seběhlo?“ A má pravdu. Chápeš, co tím myslím? Ačkoliv z velké části na tom vlastně nezáleží. Poslouchejte tu desku – tam je vše podstatné.

Rok 1968 byl plný politických vražd, studentských nepokojů, byla válka ve Vietnamu, došlo na zvrácené řádění gangu Charlese Mansona a také vyšlo album The Beatles, které v sobě mělo velkou dávku ironie a možná i cynismu. Do jaké míry všechny ty věci kapelu ovlivnily? Jaký to mělo dopad?

Myslím, že Bílé album je z tohoto hlediska kupodivu podceňované. Když se na to podíváš, tak třeba Blackbird je krásná písnička, ale je to o právech černošských žen. To je opravdu dobrý příklad, protože pro někoho z Liverpoolu slovo „blackbird“ znamená černou ženu. Nebo Happiness Is A Warm Gun. Sedíme tu teď v Abbey Road a včera se střílelo v Marylandu. Je to stále naléhavé a přesné. A navíc je to dost ironická píseň. Když si vezmeš vliv Helter Skelter na Mansonovy vrahy a další odkazy, které to v sobě má, tak The White Album je sice momentkou z roku 1968, ale také je to deska, která zní úplně současně – víc než Sgt. Pepper. Kdyby někdo dnes přinesl dema k Bílému albu do nahrávací firmy, nepůsobilo by to nějak staromódně. Rozumíš? Samozřejmě se to trochu liší, třeba Good Night trochu staromilsky zní, nebo Martha My Dear, taky Honey Pie, ale celkově je to pořád na špičce. Je to vlastně nejodvážnější deska The Beatles, ničím nespoutaná. Nikdo je neomezoval – ani můj otec, ani jejich manažer, který zemřel rok předtím. A šílenci ovládli svůj ústav, to se stalo. Ale byla to kapela na vrcholu tvůrčích sil. Nevěděli ani, jak ten příval písní zastavit.

Což vedlo k první čtyřiadvacetihodinové session v historii pop music?

To je pravda, tedy určitě se k tomu přiblížili. Když si pomyslíš, že je to album se třiceti skladbami, a oni ještě k tomu udělali další: Hey Jude, Lady Madonna, Hey Bulldog, Across The Universe. Bylo to jak nějaký komín nebo létající talíř, kdy jen chytali informace a snažili se je vmáčknout na tu malou placku. Nakonec se v tom trochu ztratili a výsledkem byl spíše roj meteoritů než hitová deska.

Často v diskuzích zaznívá, že The White Album by možná bylo silnější, kdyby bylo o polovinu kratší. Co si o tom myslíš?

Jasně. To je ale podobné, jako když někdo uvažuje o tom, jak by se Strawberry Fields a Penny Lane vyjímaly na Seržantovi.

z rozhovoru Marcela Anderse, který najdete v překladu Jana Tesaře kompletní v prosincovém Rock’n’Allu

(Navštíveno 168krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...Loading...

Tagy



Související články