I člověk, který se o filmovou hudbu vůbec nezajímá, zná překrásnou ústřední melodii filmu Tenkrát na Západě. Anebo onen výhružný táhlý motiv, kterým tajemný cizinec Harmonika ohlašuje svůj příchod. A ani nemusí vědět, že je složil nenápadný a plachý Ital jménem Ennio Morricone. On sám o publicitu nikdy příliš nestál. Raději nechával promlouvat noty.
Jeho pracovní zápřah byl neuvěřitelný, svého času dokázal napsat muziku k více než dvaceti filmům ročně. Paradoxní přitom je, že o kariéře skladatele filmové hudby vlastně nikdy nepřemýšlel a dostal se k ní víceméně náhodou – bral ji zprvu jen jako přivýdělek.
Ennio Morricone přišel na svět v roce 1928 v rodině jazzového trumpetisty Libery Morriconeho a jeho ženy Marie. Protloukat se v předválečné Itálii nebyl žádný med, rodina byla zcela závislá na otcových příjmech, které nebyly z nejzávratnějších. Naštěstí tu byl synek Ennio, jehož zvolna se klubající hudební talent byl nepřehlédnutelný. Už v šesti letech mu nebylo zatěžko zaskočit za otce na pódiu při nočních koncertech.
V deseti letech prodělal malý Ennio silný iniciační zážitek. Ne, nic duchovního, jen se poprvé ocitl na fotbalovém zápase. AS Řím porazil 1:0 Juventus Turín, čímž si první jmenovaný manšaft získal dalšího nadšeného fanouška, budoucího světoznámého hudebního skladatele. Druhý den Ennio, stále ještě s očima navrch hlavy, o tomto parádním mači vyprávěl svému spolužákovi, jistém Sergiu Leonemu, jinak tedy fanouškovi Lazia Řím. Naštěstí se oba zarytí příznivci konkurenčních klubů nepoštěkali, naopak mezi nimi sílilo přátelství, které za čas dalo vzniknout nezapomenutelným klenotům stříbrného plátna.
Jednodenní práce
Zatím jsme ale ve válkou zmítané Itálii. Ennio Morricone si stále silněji uvědomuje, že jeho srdce patří hudbě. A je to jasné i jeho rodičům, kteří jej přihlásili na konzervatoř Národní akademie svaté Cecílie v Římě. Jaksi se očekávalo, že múzami notně zlíbaný synek nebude mít se studiem problémy, ale když čtyřletá studia zvládl v polovičním čase, bylo všem okolo jasné, že tohle není jen tak obyčejný hudební nadšenec.
Po skončení studií se nadšeně vrhl do práce. Skládal, aranžoval, z jeho pera vycházely popové šlágry i hudba pro rádia a televizi. V roce 1958 nastoupil do italské televizní stanice RAI jako hudební redaktor. Moc dlouho se ale v novém místě neohřál, výpověď dal v první pracovní den. Zjistil totiž, že předpisy zapovídají stanici vysílat hudbu svých zaměstnanců.
Ne, Ennio Morricone nebyl ješitný ani arogantní. Prostě jen věřil ve svou hudbu. Nuzné podmínky, v nichž vyrůstal a studoval, jej naučily pokoře, kterou ale nezaměňoval za falešnou skromnost. Už v dobách, kdy byl vyhledávaným skladatelem filmové hudby, se poměrně ve zlém rozžehnal s Hollywoodem. Zjistil totiž, že v porovnání s americkými skladateli je, co se týče honorářů, hrubě podceňován. Po letech, když na honoráře přišla řeč, prohlásil, že odmítá sdělit jejich výši. „Daně mám v pořádku a vlastně se stydím mluvit o tom, kolik vydělávám. Pracoval bych klidně zadarmo, tak moc miluju to, co dělám.“
Dejte pokoj s westerny
Jeho dráhu skladatele filmové hudby nastartoval režisér Luciano Salce, který ho oslovil s nabídkou složit muziku ke snímku Il Federale. Morricone kývl, v té době byl již ženatý a každá příležitost k výdělku byla vítaná. Film měl premiéru v roce 1961. O žádný kasovní trhák se sice nejednalo, nicméně skladatelova práce zaujala. Začaly se objevovat další nabídky a v roce 1964 se ozval bývalý spolužák Sergio, který se v té době chystal poměrně odvážně ztéci do té doby výsostně americký filmový žánr: western. Za předlohu filmu Pro hrst dolarů mu posloužil klasický japonský snímek Tělesná stráž Akiry Kurosawy. Do hlavní role obsadil tehdy prakticky neznámého Clinta Eastwooda a Morriconemu nechal zcela volnou ruku, ať dělá, co umí. Ennio si vyhrnul rukávy a dodal naprosto skvostnou hudební stopu, která už tak revizionistický western povýšila na výjimečnou podívanou. Spolupráce pokračovala na dalších částech dolarové trilogie, filmech Pro pár dolarů navíc a Hodný, zlý a ošklivý, což je žánrová učebnice, mistrovský kus onoho trochu posměšně pojmenovaného žánru spaghetti western. Morriconeho práce je okamžitě rozpoznatelná. Silné melodické motivy, jedinečný smysl pro atmosféru a pro detail. V hudbě k dolarové sérii zní údery na kovadlinu, hvízdání, práskání biče nebo i zvuk psacího stroje.
Spolupráce těch dvou vizionářů a dříčů vyvrcholila snímky Tenkrát na Západě – teskným osudovým filmem, který dalece překračuje žánrové škatulky a sahá až někam k antickému dramatu – a Leoneho vysněným životním opusem Tenkrát v Americe. Tedy gangsterskou ságou, u níž i přes mamutí stopáž 229 minut nemáte šanci vydechnout a byť jen na minutu se nudit. O kvalitách Morriconeho práce už snad ani nemá cenu mluvit, to je kapitola sama pro sebe. Ač to dnes Mistr nerad slyší, při jakékoliv zmínce o westernech se durdí a poukazuje na ohromné množství dalších filmů, které „ohudbil“, byly to právě zaprášené, krvavé a drsné Leoneho podívané, díky nimž si vybudoval celosvětové renomé a rozsáhlou fanouškovskou obec.
Hollywoodská křivda
Po Leoneho předčasné smrti v roce 1989 Morricone pokračoval v pilné práci, byť režiséra, s nímž by tak bytostně souzněl, už nenašel. Velmi často spolupracoval s dalšími italskými mistry, zejména s GiuseppemTornatorem, autorem famózního autobiografického snímku Bio Ráj.
Dál trval jeho velmi chladný vztah k Hollywoodu, přičemž Hollywood byl na oplátku rezervovaný k němu. Snad to bylo i tím, že Morricone se odmítal naučit anglicky a tvrdil, že si vystačí s Italštinou. Dodával rovněž, že za něj jednoznačně mluví hudba. Možná i kvůli tomu jej americká akademie dlouhá léta přehlížela a odepřela mu i Oscara za úchvatný soundtrack k filmu Mise, což je dodnes bráno jako jedna z největších křivd, kterých se kdy dopustila.
Slovutní akademici si na žijícího klasika „vzpomněli“ až v roce 2007, kdy mu milostivě udělili sošku za celoživotní přínos. Převzal ji z rukou Clinta Eastwooda a po úvodním „Thank you very much“ přešel do lahodně zpěvné italštiny. Publikum mu z drtivé většiny moc nerozumělo, přesto propuklo v nadšený aplaus.
Ani ve svých osmdesáti šesti letech Ennio Morricone nijak nepolevuje v pracovním tempu, i když už samozřejmě nestíhá složit hudbu k dvaceti filmům ročně jako kdysi. Krom toho, že jej 15. ledna příštího roku přivítáme v pražské O2 areně, chystají se do kin další snímky s jeho hudebním vkladem. Asi největší pozornost bude upřena na western Osm hrozných, který natočil Mistrův velký obdivovatel Quentin Tarantino, jemuž se tak splnil jeden z jeho největších snů: mít ve filmografii biják, v jehož titulcích bude ono magické Music by Ennio Morricone. Za zmínku rozhodně stojí, že hudba k filmu se natáčela v Praze za účasti obou jmenovaných.
A příští rok bude mít premiéru pokračování brilantní gangsterky Briana De Palmy Neúplatní, tentokrát s podtitulem The Capone Rising. Děj se bude soustředit na mladá léta a vzestup Ala Caponeho. Krom toho se Morricone zase jednou spojil se svým již dvorním režisérem GiuseppemTornatorem a v roce 2016 bude mít premiéru „jejich“ film The Correspondence. Pro labužníky filmového plátna jednoznačně skvělá zpráva.
Článek vyšel v tištěném listopadovém čísle Rock & All jakou součást obsáhlého materiálu o Morriconem.
Loading...
