Počátek října 2016 je ve znamení nových plánů Depeche Mode, kteří na tiskové konferenci ohlásili své čtrnácté album a turné. Je tak trochu symbolické, že právě na začátku října, před 35 lety, se začala psát jejich historie debutovým albem Speak & Spell. Toto album nepatří mezi jejich zásadní díla, která zasáhla do hudební historie – ta přišla až o pár let později. Je však docela zajímavé, a tak trochu i zábavné, připomenout si, jak tito synthpopoví velikáni začínali.
Jejich první hudební kroky se odehrály v Basildonu, šedém průmyslovém městě, o kterém všichni svorně dodnes prohlašují, že tam „chcípl pes“. Mělo jedinou výhodu: bylo to vlakem kousek do Londýna, kam jezdili do klubů a sledovali, co se děje na hudební scéně. Celá ta parta byla poměrně nesourodá směsice. Tahounem kapely byl ambiciózní dříč Vince Clarke, který jako první opustil zaměstnání a dělal kapelu na plný úvazek. Z podpory v nezaměstnanosti dokázal ušetřit na syntezátor a nebyl pro něj problém si na týden prostě koupit bochník chleba s cibulí. Další člen, problémový výrostek Dave Gahan, sprejoval po Basildoně zdi, kradl auta, a objížděl koncerty The Damned i jiných punkových kapel. Už při strašlivé nudě ve školních lavicích snil o tom, že jednou vypadne z Basildonu a bude hvězdou jako Ziggy Stardust. Ne náhodou se stala jeho vstupenkou do kapely Bowieho píseň Heroes, kterou jim předvedl, když zkoušeli jeho pěvecké schopnosti. Pak tu byl introvertní kluk Martin Gore, který v deseti letech objevil krabici máminých rock’n’rollových desek a strávil pubertu ve svém pokojíku s kytarou, kde listoval časopisem Disco 45 a podle textů písní zkoušel zahrát hity svých oblíbenců – Elvise, Chucka Berryho, Garyho Glittera či Sparks. A poslední člen: jeho kamarád ze školy Andrew Fletcher, který s ním hrál na basovou kytaru a bral muziku spíš jako zábavu, než se začne věnovat kariéře pojišťováka.
Ti všichni však záhy odložili kytary a objevili syntezátor. Koncem sedmdesátých let to totiž začal být cenově dostupný nástroj. Japonští výrobci dodávali na trh velké množství levných modulů a pro mladé hudebníky bylo jednodušší vytvářet melodie na nich než na kytaru. V Británii tehdy ještě doutnaly uhlíky dohasínajícího punku a náhle začal obsazovat vrcholná místa hitparád syntezátorový podivín Gary Numan, následovaný Soft Cell, Ultravox či The Human League. A samozřejmě všechny ovlivňovala německá scéna v čele s Kraftwerk. Začala se rodit scéna novoromatiků. Martin Gore: „Pro nás byl syntezátor punkový nástroj, díky němu bylo možno bezprostředně získávat různé zvuky bez velkých nároků na herní techniku. Aniž jsme si to uvědomili, spontánně jsme začali dělat něco úplně odlišného. Tyhle nástroje jsme mohli vzít v podpaží a jít rovnou na koncert – to bylo velmi pohodlné. Nepotřebovali jsme zesilovače, takže jsme nemuseli mít ani vlastní nákladní auto. Najednou jsme mohli jezdit na koncerty vlakem…“
Photographic – albová verze:
Tahle čtyřka tedy pilně zkoušela téměř každý večer ve Vinceho garáži, jak uvádí jeho matka, přičemž všichni měli na hlavách sluchátka, takže se v místnosti ozývalo jen „vražedné klapání“ kláves. Samozřejmě nabízeli svá dema mnoha různým vydavatelstvím, avšak bez valného úspěchu. Gahan: „Ano, Vince a já jsme chodili úplně všude, navštívili jsme třeba dvanáct společností za den. Naše poslední naděje byl label Rough Trade. Mysleli jsme si, že když vydávali některé dost špatné kapely, že bychom mohli mít šanci, ale dokonce i tam nás zamítli! Poslechli si pár pásek a pak jejich zástupce řekl: ,Heleďte je to docela dobrý, ale prostě to není pro Rough Trade. Ale znám člověka, kterému by se to mohlo líbit – rozjíždí si teď vlastní label.‘ A ukázal na muže, který právě vešel do místnosti. Onen muž nás jedním letmým pohledem přelétl, řekl jen otráveně ,Yeeeh!‘ a odešel pryč. Tehdy jsme si říkali: Co je to za starého mrzutého bastarda?“
Onen starý mrzutý bastard nebyl nikdo jiný než Daniel Miller, čerstvě zakládající label Mute. Miller vzpomíná na události roku 1980: „Necelý měsíc po našem neslavném setkání v Rough Trade jsem je spatřil naživo, v Bridge House v Canning Town. Tehdy mi vůbec nedošlo, že to byli ti chlápcim co jsem je poslal do háje – šel jsem tam hlavně na koncert Fad Gadgeta a oni byli jeho předkapelou. Do té doby jsem je nikdy nějak nesledoval. Ten večer si vybavuju docela dobře: vím, že Fad Gadget s kapelou dokončili zvukovku a normálně bych šel za nimi, ale z nějakého důvodu jsem zůstal a sledoval, jak začíná hrát předkapela (Depeche Mode), která vypadala nebezpečně novoromanticky. Totiž abyste chápali, já nesnášel New Romantics. Ale to, co se začalo linout z repráků, bylo neuvěřitelné. Myslel jsem si : ,No, každý hraje vždycky to nejlepší jako první…‘ Ale ty další věci pak byly ještě lepší a lepší! Většina písní co ten večer hráli, nakonec skončila na prvním albu. Zněly prostě přímočaře a jednoduše a nějakým způsobem to fungovalo. To bylo pro mě nové – když si vezmete, že v té době elektronická hudba byla hlavně doménou lidí (řekněme) komplikovaně-uměleckých, jako já, The Human League, Cabaret Voltaire… My všichni jsme byli ale o něco starší a byli jsme hodně ovlivnění kraut rockem.“
Po koncertě za kapelou zašel a nabídl jí spolupráci. Obě strany si potřásly rukama a to bylo vše. Žádný podpis, žádná smlouva. Miller a jeho label Mute měl v té době okolo sebe určitou auru nezávislosti a rebelie, neměl příliš rád, když se do hudby motaly obchodní praktiky. Také je třeba vzít v úvahu, že v Mute teprve začínali, byl to maličký label, který v době připojení Depeche Mode měl v soupisce interpretů jen Fad Gadgeta a Non.
Tora! Tora! Tora! – jeden z prvních autorských počinů Martina Gorea:
Nahrávání alba Speak & Spell probíhalo v odsvěceném kostele na jižní straně londýnských doků, v Blackwing Studios. Vybavení souboru tehdy zahrnovalo syntezátory Moog Prodigy, Yamaha CSS, Roland Jupiter-4, malý syntezátor Kawai a jednoduchý programovatelný bicí automat Dr Rhytm. Miller sám měl nějaké další syntezátory, které byly o trochu víc vybavenější, ale ne zas o moc. Například syntezátor s analogovým sekvencerem ARP 2600, který vyloženě nadchnul Vince Clarka. „Vzpomínám, jak Vince řekl jenom Wow!, když to viděl“, směje se Miller. „Byl ze sekvenceru unešený, protože mohl vytvořit velice přesný a precizní zvuk, takže jsme ho použili pro nahrání skladby Photographic.“
I když skupina už předtím postupně zdokonalovala své písně díky pravidelnému koncertování, ve studiu byly velmi cenným přínosem zkušenosti Daniela Millera. Dave Gahan tehdy nadšeně popisoval: „My se třeba s něčím moříme dvě hodiny. Ale když vysvětlíme Danielovi, co chceme, on řekne ,Momentíček…‘ a je to!“ Millerova dobrá znalost analogové syntézy na ARP2600 přinesla kapele svůj osobitý zvuk.
Miller byl nadšený z objevu téhle dospívající popové formace, která byla zároveň velmi jednoduchým, čistě elektronicky znějícím tělesem. „Na Depeche Mode bylo speciální to, že byli velmi minimalističtí, v jejich hudbě nebyl žádný zvuk či pasáž, jež nebyla nezbytně nutná. A fungovalo to perfektně. Svým způsobem to bylo dáno tím, že jinou možnost se svým opravdu základním technickým vybavením neměli. Znělo to monofonně, ne polyfonně, jejich syntezátory jely jednu zvukovou linku, žádné akordy, žádné složité harmonie. Ale i ze své omezené situace dokázali vytřískat maximum. V té době jsem v labelu Mute měl hromadu pásků od kapel, co vznikaly v mnohem pohodlnějších podmínkch, ale nezněly tak dobře. Takže právě to, jak si Depeche Mode dokázali poradit, mě na nich nejvíc přitahovalo.“
Zbytek je, jak už se říká, historie. Depeche Mode se stali takřka přes noc fenoménem. Už první singly zaznamenaly slušné umístění v hitparádě. Po druhém singlu Martin Gore pověsil svou práci v bance na hřebík, byť mu jeho šéf promlouval do duše že „dělá sice velké rozhodnutí, ale dělá velkou chybu“. O kapelu se také začala ve velkém zajímat média, i když trochu sarkasticky. Není se čemu divit: vzhledem k tomu, jak Depeche Mode zněli a jak vypadali, jim všichni předpovídali brzký konec a považovali je za rychlokvaškový boyband. Někteří novináři v Británii mají ten názor dodnes… Kromě médií se o ně začala zajímat samozřejmě i velká vydavatelství, která se rozhlížela, kde by ukradla nějaký mladý talent z nezávislé scény. Najednou osmnáctiletým klukům volali z Polydoru a nabízeli jim 200 000 liber za podpis smlouvy. Tomu Daniel Miller s malým labelem Mute nemohl konkurovat. Nechal je, ať se rozhodnou sami. A oni se rozhodli pro něj, což se v budoucnu ukázalo jako správná volba.
Zbývá už jen dodat, že celou tu vlnu pozornosti neunesl dosavadní tahoun Vince Clarke, autor většiny písní, a hned po prvním albu kapelu opustil (aby se později realizoval v Yazoo či Erasure). Skladatelskou štafetu po něm převzal Martin Gore a Depeche Mode začali hledat náhradního hráče na klávesy. To vše se stalo další zvláštní a pro budoucnost opět velice šťastnou událostí…
Michal Ferenc
(3 votes, average: 4,33 out of 5)
Loading...
