Ojedinělý příběh potkal partu At the Drive-in z El Pasa. Těch kapel, co na nezávislé scéně v první půlce devadesátých komolilo alternativní punk/hardcore, byly mraky. A pro většinu z nich bylo symptomatické, že vydávaly na vinylech alba, které by formace jiných žánrů vnímali jen jako „špatný demáč“.
Jenže když máš co říct…
Vše na co sáhli…
Ale ATDI to dotáhli tak jak málokdo. Nikdo neví, kdy získali status „kultovní kapely“, ale muselo to být nejpozději v roce 2000: vyšla jejich finální žánro-tvorná deska Relationship Of Command. Hned poté se rozpadli. Ovšem jako jedna z mála kapel svojí další tvorbou překonala svůj stín. A že sahal daleko!
Kapela se v podstatě rozdělila na dvě: THE MARS VOLTA, kteří v následující dekádě vtiskli tvář a zvuk celé nové vlně skupin, a SPARTA, jež platila v první dekádě za jednu z nejlepších post-emorockových kapel té doby.
Obě už (zase) nehrají.
Refused comeback
Comeback ATDI nastal na počátku této dekády. Letos absolvovali svoje první evropské turné po 16 letech. Kompletně vyprodané. Jejich návrat má srovnatelný význam s návratem REFUSED. V USA se dokonce plánovalo společné turné 2011–2012, ale nikdo neví, proč to nevyšlo.
Ale teď již k debutu.
Je možné, že vydali něco tak mizerně zahraného?
Deska se nedá poslouchat pravidelně. Kdo tvrdí, že jo, je hodně „die-fan“. Kdo tvrdí, že je z diskografie nejlepší, lže. Je to póza. Všechno potom zní líp. A přitom tu ATDI od počátku hrají ten samý „styl“ co na dalších deskách. Ale mají to tááák nenazkoušený!
Dlouho jsem hledal desku, v níž jdou najít kořeny Acrobatic Tenement a ATDI obecně.
DRIVE LIKE JEHU – Yank Crime mi na to sedne. Nevěříte? Poslechněte si třeba Super Unison: ne, to není cover ATDI.
Yank Crime je také na svou dobu revoluční deska, na což se přišlo až později, při rozmachu math rocku a všech odrůd „poštovních jader“. Vyšla dva roky před tím a ukazuje, kam se tihle mladí hubení kluci snažili posunout punk a hard core. Pryč od přetavených boosterů, pryč od vychlastaných křiků, ale se zvláštním důrazem na to, co hrají v prstech a jak pracují s beatem. Jenže Drive Like Jehu uměli hrát, zatímco ATDI se to teprve učili.
Co chybí jejich kořenům?
Zpěvák Cedric Zavala zase v časopise Spin uvádí, že „Jim Ward v té době poslouchá zhulené indie kapely jako Built To Spill“. Při pozorném poslechu alb Ultimate Alternative Wavers (1993) a There’s Nothing Wrong With Love (1994) této neznámé kapely tam nějaké ty stopy ATDI najdete.
Ale poslechnout celá alba BUILT TO SPILL? Na to jsem neměl sílu. Je to tak klidné. Acrobatic Tenement možná staví z těchto kostek, ale jejich dům má roztřesenější statiku – která u sehranějších Built To Spill nebo Drive Like Jehu začne chybět. Kupodivu.
Třes a špína
Právě ten zvláštní styl „roztřesenosti“, jakási věčná tenze při hraní každého tónu dělá z At the Drive-in jedinečnou kapelu. Na Acrobatic Tenement to zní jako známka nesehranosti. Na Relationship Of Command už je to díky instrumentální vyzrálosti dobře řízený trademark. A především: třes reflektuje tu divočinu, kterou můžete vidět na jejich podiu.
Když nelítá mikrofon ve vzduchu a kytaristé se nehýbají, nejste na ATDI.
Co vlastně proti Acrobatic Tenement mám?
Že jim někdo zakázal používat ladičku? Že zvukař asi byl polohluchej, protože té nahrávce chybí aspoň nějakej „bas“. Že Cedric není schopen intonačně ukotvit tóny aspoň na jednu celou sloku? Že bubeník Ryan Sawyer někdy vůbec neví, kde hraje? (Taky ho po natáčení vykopli…)
Na obranu ATDI lze říct, že celé album natočili za 600 dolarů a jen proto, že se upsali k americkému turné. Během natáčení se strašlivě pohádali, po natočení rozpadli. Kytaristé Jim a Omar se prostě v té době moc nemuseli. Koneckonců to je jedním leitmotivů všech dalších problémů v kariéře.
Nakonec pozvali bubeníka Tonyho Hajara (hrál později i ve Spartě), Omar odešel od basy ke kytaře a turné nakonec odjeli. Z jihozápadu Ameriky s elpaskými historkami v kapse objeli celý svět.
Zajímavosti
* Pokud si chcete album nejlépe vychutnat, vykašlete se na LP nebo CD. Jděte za ním na iTunes. Obvykle mne speciální remastery starších alb jen pro iTunes nasírají. Tenhle naopak. Místy se nemohu ubránit dojmu, že někdo zasáhl i do mixu a možná přehrál nebo doladil nějaké kytarové party. Nebo se mi to už po těch letech a s lepším zvukem začalo líbit?
* V Acrobatic Tenement je velmi slyšet tvorba budoucí Sparta. Už od druhé skladby cítím koncept, byť školácky zahraný, prvních dvou alb Wiretrap Scars a Porcelain. Důkaz, že první desku psal hlavně Jim Ward? Asi ano. Pojem „tvůrčí duo Lopéz-Zavala“ tehdy neexistoval.
* Desku vydal malý nezávislý label Flipside, později Fearless. Album se neumístilo nikde, nesesbíralo žádné ceny. Nadšené recenze vyšly jen v nezávislých magazínech a fanzinech. Hned další deska In/Casino/Out už byla o řád lepší, pak brilantně složené EP Vaya… a dál už to znáte. Acrobatic Tenement je ale vpravdě začátek jednoho nezávislého subžánru.
Autor tohoto článku si k psaní tohoto článku pustil Acrobatic Tenement tolikrát, že ho už deska přestala prudit. Pokud se mu začne i líbit, bude to jedna z nejdelších cest „proposlouchání se k albu“.
AT THE DRIVE IN nahrávají nové album? Čti ZDE!
TRACKLIST
1. Star Slight 1:18
- Schaffino 2:49
- Ebroglio 2:47
- Initiation 3:26
- Communication Drive-In 1:44
- Skips On The Record 3:07
- Paid Vacation Time 3:33
- Ticklish 4:35
- Blue Tag 3:17
- Coating Of Arms 2:46
- Porfirio Díaz 2:58
J. J. Šimon
Loading...
