Po čtyřech letech se Praha dočkala návratu Queens Of The Stone Age, ještě v rámci globálního turné k loňské desce Villains – jejich další nadprůměrně solidní a v kontextu diskografie jedinečné řadovce.
Předskočila příjemně ležerní a místy výbušná kytarovka CRX, spřízněná jak žánrově, tak domovem v okolí L.A. a produkcí od Joshe Hommea. Svoji úlohu podle mě zvládla o poznání lépe než loni ve Vídni monotónní Broncho; tady ta půlhodinka měla spád, zpěvák příjemně hypoval hlavní hvězdu a hitovka Broken Bones zarezonovala. Tou dobou se sál Fora Karlín naplnil, vesměs už na správné vlně.
Po pauze a extra deseti minutách napínání, za samplu Kellyho Singin’ in the Rain, už pětice “záporáků” zaujala pozice a nakopla set s Feet Don’t Fail Me. Načež Josh svolil k zábavě se slovy, že si můžeme dělat co jen budeme k*rva chtít a poctivá hypnoticko-epileptická světelná projekce se mohla rozjet na plný proud. Šéf a frontman, stíhaný v poslední době jak zdravotní nesnází, tak v prosinci velmi zvláštní kopačkou do fotografky, tu strávil večer ve velmi dobrém rozpoložení. Probíhaly tak klasické “Joshoviny” – různé vtípky a srandičky, speciální narozeninová vložka s podprsenkou a za tradičního občerstvení se tequilou. Ale časté střípky jak ze stand-up komedie nešly nijak proti hudebně silné show.
Queens mají teď ve zvyku zařadit jak stálice typu No One Knows, Go With The Flow, My God Is The Sun, Little Sister a další, tak zhruba stejný počet skladeb, na které mají zrovna náladu a nemusí být nutně žhavý materiál – což je mi sympatický přístup a jako fanouška celé jejich historie rozhodně těší. Nese to s sebou jistý moment překvapení a určitě víc baví samu kapelu. Ze sestavy špičkových muzikantů mi tu utkvěl především Jon Theodore a jeho působivé sólo na bicí, hlavní devizou kapely zůstává nicméně to, jak dokonale šlape jako celek.
Nějaký vrchol se bude lišit divák od diváka, pro mě jím byla pocitově strhující I Appear Missing a přídavková Make It Wit Chu, kde byl refrén místy čistě na nás obecenstvu. A také Long Slow Goodbye s věnováním pro kamaráda, před několika dny zesnulého Anthony Bourdaina.
Z mojí perspektivy (tam, kde se to nejvíc hýbe) se nám dostal pěkně vyvážený poměr k akci podbízivých vypalovaček a emotivně hlubších kousků, to vše super po stránce zvukové, nálady i nasazení. Aneb koncert hodný pozice novodobé rockové smetánky.
Text: Ondra Slasher Novotný
Foto: Milan Říský
Loading...
