LIVE: Tropické finále Colours s jamajským poselstvím

Rubrika: Live, publikováno: 22.07.2018

Slovy klasika: „Lepší počasí jsme si nemohli přát, posuďte sami.“ Teplota, tlak, rosný bod… jenže ne na barometru, ale v těle. Vždyť Dobet Gnahoré z Pobřeží slonoviny dokáže uhranout už prvním pohybem, natož hlasem. Přitom nesmírně kultivovaně. Lepší muziku jsme si nemohli přát, posuďte sami.

Malijská diva Oumou Sangaré představila pro změnu tu důstojnou, angažovanou podobu afropopu. Což ovšem nijak neubralo hudbě na žhavosti.

Že Holy Moly & The Crackers pocházejí z oněch deštivých, chladných oblastí Spojeného království? Jejich keltsko-gypsy-thrash-folk-punkovému náporu to nic neubralo na živočišnosti, do jižanského spolku bezezbytku patří. Ne, jejich frontwoman Ruth Patterson není žádná Holy Moly (nechci poučovat, ale k pochopení je nezbytné vědět, že jde o eufemistické vyjádření termínu „holy shit“), ale čertovo kvítko bez zastírání. Totéž platí pro zdivočenou hráčku na akordeon Rosie Bristow i mužského frontmana Conrada Birda. Když si kapela posteskla „Tohle je nejúžasnější týden v naší kariéře, nejdříve jsme hráli na parádních festivalech v Maďarsku a teď taková nádherná radost tady… jenže zítra musíme zpátky na jeden britskej fesťák a to bude… shit, tam jsou všichni tak depresivní!“, člověk jí to v barevné, rozjařené atmosféře věřil. I když věděl, že jakmile vyleze za festivalovou bránu… shit. No co. Všude je to stejné, milá Ruth a milý Conrade.

Holy Moly & The Crackers

Seasick Steve rozpálil z největší scény svůj svérázný „samo-doma“ jižanský bluesrock s takovou vervou, že zvedl people of Ostrava na nohy navzdory čtyřdenní únavě a sluneční výhni. Velmi poučná lekce nejen o nadčasovosti mohutného kořene vší bigbítové jsoucnosti, ale taky pro všechny „vystajlované“. Jen doufejme, že se neshlédnou jen v tom „vagus stajlu“. Tady jde přece o duši.

Smrtka či lvice Grace Jones sice předvedla kostýmovou show (její šelmí reinkarnace jakoby nesla visačku nekrmit, nedráždit, nehladit), ale ve všem tom vizuálním vyžití pořád zůstávaly nejdůležitější nosné písně s jamajským koloritem. Pokud se někomu zdálo, že legendární dáma až moc dlouze povídá na ztemnělém pódiu třeba o posvátných bylinách, nešlo o ukecanost, ale prostě o čas na další převlek.

Na cestě k barevnému ránu se chystalo ještě leccos zajímavého, ale čtyřdenní překrmování koncertními zážitky symbolicky korunoval etiopskými vladařskými klenoty Ziggy Marley. Zvláště když povolal z nebe na pomoc tátu: „One love, one heart / let’s get together and feel all right…“

Hezké poselství na odchodnou. A do života.