Colours ovládla překrásná beznaděj jménem Anohni

Existují koncerty, které vás rozveselí, pobaví nebo unudí. Sem tam se najde takový, který člověka dojme, emočně vyšťaví a dokonce i rozpláče. Přesně tak by se dalo popsat vystoupení ANOHNI, tedy zpěvačky Antony and the Johnsons, která na Colours of Ostrava přijela představit svůj nový projekt.

V životě osobité umělkyně z New Yorku se změnilo leccos. Pseudonym si změnila na Anohni a mluví o sobě otevřeně už jen v ženském rodu. Před pár měsíci vydala první ryze sólové album Hopelessness, které ctí svůj název a opravdu nabízí kompletní balíček příběhů o beznaději současné společnosti. Zabývá se na něm válečnými konflikty ve světě, zneužíváním dětí, popravami v USA i neustálým dohledem, který nad námi mají státní organizace i vláda. „Zřejmě každého při pohledu na okolní svět na chvíli zasáhne jisté zoufalství. Beznaděj každopádně není skutečnost, je to jen pocit,“ řekla v dubnu Anohni v rozhovoru pro Rock & All.

Anohni

Smutná tematika naživo působila ještě niterněji než při poslechu desky. Deset minut před koncertem se na hlavní scéně spustila videoprojekce s tančící Naomi Campbell – i ta se totiž podílela na vizuální stránce současného projektu. „Poslední dobou si pohrávám s portrétováním a myšlenkou jakési femininní vědmy. Zkrátka bych ráda oddělila zpěv od fyzické skořápky a přiřknula ho jinému tělu. Konkrétně tělu, které dokáže emoce vyjadřovat vizuálně tak jako já zvukově,“ předznamenávala na jaře Anohni. A to se povedlo. Z její vize vznikly projekce obličejů známých i neznámých žen, které otvíraly ústa na setinu přesně k umělkynině zpěvu. Čtyřiačtyřicetiletá Antony Hegarty tak po dobu hodinové show ani jednou nepoodkryla obličej. V kombinaci s brečícími postavami na plátně způsoboval vysoký vokál emoční kolaps. Navzdory dvěma kapucím přes tvář všichni věděli, s kým mají v mysteriózní ikoně co do činění, a místy se dalo téměř nahlédnout do jejího nitra.

Působivé nové skladby se výrazně liší od rané tvorby. Obsahují elektronické zvuky, syntezátorové gradace a i přes smutnou lyrickou složku znějí na první dojem veseleji. Od úvodní 4 DEGREES přes paradoxní Execution až po závěrečný hit Drone Bomb Me publikum upjatě koukalo na výrazy smutných tváří na plátně a na tančící zahalenou postavu pod nimi. Antony Hegarty je umělkyně, která nad prostými věcmi dokáže uvažovat víc než většina muzikantů. Myšlenka toho, že se Země řítí do záhuby, zní v jejím podání tragicky, přesto nabízí vidinu lepší budoucnosti.

Vojta Tkáč

0