FOTO, LIVE: Colours of Ostrava 2016 – den druhý

Až na pár spadlých kapek ideální festivalové počasí. Polojasno, teplota mírně nad dvacet stupňů. Co víc si přát? Snad jen nálož další skvělé muziky na Colours Of Ostrava. A té se nám nakonec dostalo. Co jsme včera všechno stihli a jak se nám to líbilo?

Noisy Pots

Pavel Zelinka: Ve studiích po celém světě se denně uvaří spousta muziky. Domácí trojice Noisy Pots jí doslova vaří na všemožně sesbíraných hrncích, kastrůlcích a kýblech. Původně buskerský projekt, kdy rytmiku doplnila elektronika a klávesy Michala Šupáka, je stále na vzestupu a energický koncert na Colours to jen potvrdil. Rytmicky chytlavá muzika tria funguje nejen na ulici a v klubu, ale i na obřím pódiu. Do hlavy se jen loudí nápad, jestli by sehrané trojici nepomohla tu a tam třeba hostující zpěvačka.

Martin Zoul: Návrat v čase – před pár lety mě na Colours uchvátila dvojice Emil a Jakub, jejichž kombinace elektroniky a bubnování na všemožné kýble a kastroly patřila k tomu nejoriginálnějšímu, co jsem kdy měl možnost slyšet. Letos na festivalu vystupovali zase, ovšem už coby Noisy Pots a doplněni o klávesistu Michala Šupáka. Vklad někdejšího člena Charlie Straight mi dlouhodobě přijde poněkud sporný. Jako by se původní energie streetdrummingového dua potkala s něčím, co ji svou cizorodostí spíše dusí, než aby ji to násobilo. Nejde tu přitom o nešťastné umístění kapely na druhé největší pódium. Podobný pocit jsem z ní měl už při loňském koncertu v pražském klubu 2. patro a ostravské vystoupení mé obavy jenom potvrdilo.

Dalekko

Martin Zoul: Pozdní objev taky objev. Dalekko jsou přesně tou kapelou, které byste přáli, aby ji česká rádia hrála namísto Kryštofů, Voxelů a dalších uměleckých nedochůdčat. Naživo je tahle parta trochu méně přesvědčivá než na loňské debutové desce. Jako by jí chybělo určité rockerské sebevědomí, které naživo dělá z nadprůměrných hudebníků skutečné hvězdy. Třeba se to ale časem zlepší a pak bude česká indierocková scéna o jeden zázrak bohatší.

Kalàscima

Tomáš S. Polívka: Kalàscima z jihoitalského Salenta představují důkaz, že modernizovat lze jakoukoliv životaschopnou tradici. Vezměte dávný rytmus tance pizzica, podložte ho elektronikou, bicí soupravou a baskytarou a nad ním nechte znít původní tamburíny a dudy. Pro větší efekt můžete nastrkat do tamburíny pár vyřazených tištěných spojů. Jednak to krásně rachtá, ale hlavně je přece známo, že všechny záhadné magické předměty (jako talismany nebo součástky počítače) mohou mít léčivou moc. Výsledek? Euforický. Pokud v Ostravě někoho kousla digitální tarantule, nemusí se obávat, s Kalàscima jed bez problému vytančil. Jako při prastarých salentských rituálech.

Fismoll

Pavel Zelinka: Polsko evidentně na Colours útočí. A to jak množstvím vystupujících (kapel, ale i diskutujících ma Melting Potu), tak počtem fanoušků, které je možné pod pódii a v areálu potkat. Arkadiusz Glensk alias FISMOLL už dvakrát potichu zazářil v Praze a podobnou klidnou sílou zapůsobil i ve slezské metropoli. Ba co víc – na rozdíl od koncertu na Colours Of Ostrava dokázal řadu písniček výrazněji vygradovat. Možná lépe než v poslední době například Tindersticks. Z tohoto tichého zpěváka a jeho sehrané kapely, která dostávala ve vygradovaných pasážích spoustu prostoru, se stává velká osobnost!

The Electric Swing Circus

Tomáš S. Polívka: Britský THE ELECTRIC SWING CIRCUS je vážně cirkus v nejlepším smyslu slova. V popředí dvě laškovně sezpívané a také pohybově vydrezírované tygřice. Ovšem zkrocení se může kdykoliv ukázat jako nedostatečné, tlapky najednou ozdobí drápky a bude se zlobit. Kapela hraje electro swing s podstatným podílem „živých“ nástrojů, ale neomezuje se a má-li chuť skákat ve „skáčku“, prostě hodí důraz na jamajskou druhou dobu a krasojezdkyně se bez pauzy ozlomkrk řítí manéží.

Aurora

Martin Zoul: Setkání s devatenáctiletou Norkou Aurorou Aksnes funguje coby připomínka toho, jak moc utváří kvalitu festivalových koncertů osobnost účinkujícího. Viditelné dojetí, které zpěvačkou cloumalo v důsledku pozitivního přijetí na největším pódiu Colours, ještě umocnilo pozitivní dojem z jejích indiepopových skladeb. Vůbec bych se nezlobil, kdyby tohle bylo jedno ze jmen, která se v programu festivalu objevují opakovaně.

Pavel Zelinka: Mohu jen souhlasit. To viditelné rozdání publiku převážilo všechny ostatní aspekty jinak pozitivního vystoupení.

Vojta Tkáč: Aurora je bezstarostná norská víla. Na hlavní stagy střídala emoce jako Petra Kvitová své výkony na kurtu. Stále si nejstem jistý, jestli mezi písněmi brečela, nebo se smála. Ovace publika ji každopádně při české koncertní premiéře dojaly. Melancholické balady při zapadajícím slunci vystřídaly i svižnější pecky v čele se závěrečnou Conqueror. U té se umělkyni povedlo využít prodloužené rampy pódia zatím nejosobitěji ze všech vystupujicícíh. U nekontrolovaného mixu tance a běhu nevěděli diváci ani sama Aurora, co se stane. Mezi lidi naštěstí z póda nespadla. Dobrá skandinávská nálada v kostce.

My Baby

Tomáš S. Polívka: Nejen, že Cato van Dyke z holansko-novozélandských MY BABY je zpropadeně uhrančivá, ale kytarové riffy odsekává jako zdatný dřevorubec polena a v křehkém hrdle štíhlé dívenky se skrývá hlas bluesové matróny. Přidejte brilantní slide kytaru a rytmus inspirovaný tou ostřejší a temnější podobou taneční hudby a ejhle, máme tu struhující blues/dance/rock pro 21. tisíciletí.

Mariachi El Bronx

Pavel Zelinka: Přiznám se, že na MARIACHI EL BRONX jsem šel dost na blind. Věděl jsem jen, že se jedná o hardcoristy The Bronx, jejichž jednorázový akustický odskok se tak povedl, že dnes má na svém kontě tři desky a stovky koncertů. Z osmičky stylově vyfintěných muzikantů (akustické kytary, akustická baskytara, bicí, dvojice trubky a housle) sálala pohoda. Stylové písničky s často dost ostrými texty muzikanti sázeli do publika s žoviálním nadhledem, zpěvák Matt Caughthran tu a tam připomínal jiného šviháka Mikea Pattona a početné publikum chrochtalo blahem.

Susanne Sundfør

Pavel Zelinka: Zadumaná zpěvačka má na svém kontě už šest desek, přesto prorazila až nedávno baladou White Foxes. Celý set, který byl znovu hodně elektronický, byl ale mnohem barevnější, tu a tam i čistě taneční. Přesto zpětně mi výkon kvarteta (se Susanne klávesy obsluhují další dvě spoluhráčky, bicí pak invenčně hrající bubeník) ve srovnání s Aurorou, která si Norku také šla poslechnout, připadal takový neslaný nemastný.

Calm Season

Pavel Zelinka: Dvojice CALM SEASON basáka THE PROSTITUTES Adama Vopičky a violoncellistky Terezie Kovalové je po letech sehranou partou. Dokáže zapůsobit v původní intimní dvojici, stejně tak v rozšířené sestavě o rockovou rytmiku a elektrickou kytaru. Navíc ve dvou skladbách sympatické muzikanty doplnil o klavírní linku i Michal Šupák, který se ukázal ten den podruhé. Minuta ticha rozetla set připomínkou za Nice, celý suverénní koncert pak zakončila coververze LUCIE, s níž Terezie odehrála narozeninová vystoupení.

ANOHNI

Martin Zoul: Jestliže byl před čtyřmi lety Antony Hegarty jedním z vrcholů Colours, tak coby ANOHNI patřil/a k největším zklamáním letošního ročníku. Statické vystoupení, nulová komunikace s publikem, nudné vizuály… A pak je tu to enviromentálně-lidskoprávní poselství, které u Anohni pomalu, ale jistě získává navrch nad hudbou. Jakkoli to může znít kacířsky, nemůžu se zbavit dojmu, že už ve svém spravedlivém boji ztratila dotyčná veškerou míru a svou směsí patosu a naivity začíná připomínat někdejší pokusy Michaela Jacksona o podobně angažovaný pop.

Vojta Tkáč: Existují koncerty, které vás rozveselí, pobaví nebo unudí. Sem tam se najde takový, který člověka dojme, emočně vyšťaví a dokonce i rozpláče. Přesně tak by se dalo popsat vystoupení ANOHNI, zpěvačky Antony and the Johnsons, která na Colours of Ostrava přijela představit svůj nový projekt. Působivé nové skladby se výrazně liší od rané tvorby. Obsahují elektronické zvuky, syntezátorové gradace a i přes smutnou lyrickou složku znějí na první dojem veseleji. Na albu Hopelessness, které naživo kompletně představila, se zabývá válečnými konflikty, globálním oteplováním, zneužíváním dětí, popravami v USA i neustálým dohledem, který nad námi má vláda. Čtyřiačtyřicetiletá Antony Hegarty po dobu hodinové show ani jednou nepoodkryla obličej. Svůj vysoký vokál propůjčila obličejům známých i neznámých žen, které skrze videoprojekci na plátně otevíraly ústa na setinu přesně k umělkynině zpěvu. Emoční jízda, při níž se nedalo ubránit smutku a zamyšlení.

Více o vystoupení Anohni ZDE

Kiasmos

Pavel Zelinka: Ještě ani dvojice KIASMOS nevystoupala na pódium, a už měla prostor před Agrofert Stage zcela zaplněný. Mám moc rád neoklasickou sólovou tvorbu Oláfura Arnaldse, který zde vystoupil před dvěma roky. I ta má svým způsobem popové odlesky, přesto taneční dvojice, ve které působí i Janus Rasmussen, to se svou bezkonfliktní flow postavenou na neměnných středních rytmech už trochu přehání. Není to nevkusné, pro mne však nevzrušivé představení. Nutno podotknout, že většina fanoušků vlnící se v publiku to cítila jinak.

Kovacs

Pavel Zelinka: Bylo to dobré, nebo nebylo? Tyto otázky řešila dost velká část publicistů, když v noci opouštěla areál. 26letá krátkovlasá Holanďanka Sharon Kovacs vládne suveréním hlasem někde mezi Amy Winehouse a Lanou Del Rey, na pódiu je energická, doprovází ji sehraná kapela a vystoupení mělo výborný zvuk. Dokonce i písničky s lehkým kabaretním podtónem nebyly špatné. Co od popu víc chtít? Možná větší srdce, které ještě mladší Aurora před pár hodinami mezi posluchače rozdala. Mám pocit, že zrovna tato zpěvačka může s lety zrát jako víno. Alespoň v lehce dekadentně podaném popu se autentický prožitek rozhodně vyžaduje.

CC Smugglers

Tomáš S. Polívka: Angličani CC SMUGGLERS začínali jako buskerská parta a je to poznat. S žánry žonglují jako s kuželkami, tu americana, onde kabaretní šlágr, který se přesmykne do vysokooktanového rockabilly nebo keltského kvapíku, ale vše musí fungovat i čistě akusticky, na první dobrou a hlavně rozstřikovat energii na všechny strany. Šraml par excellence.

Of Monsters and Men

Martin Zoul: Dramaturgie Colours exceluje kromě jiného ve schopnosti vybírat vhodné kapely zakončující program jednotlivých dní na hlavním pódiu. Druhý den letošního ročníku patřil islandským folkrockerům OF MONSTERS AND MEN, kteří se svou přirozenou muzikálností a dechberoucím nasazením postarali o jeden z dosavadních vrcholů festivalu. Disponují přesně tou hvězdností, kterou jsem postrádal u Dalekko, zároveň jim ale nechybí punc kluků a holek od vedle, se kterými byste klidně dovedli prokecat celou festivalovou noc.

Pavel Zelinka: Tenhle koncert mne pod kotel nedostal. Nebyl špatný, na mne ale působil jako průměrný, kdy se vlastně jen čekalo na „monstr hit“ Little Talk.

Kittchen

Pavel Zelinka: Zklamání z Of Monsters And Men mne vyhnalo na Full Moon Stage, kde domácí Kittchen připravil výjimečný jednorázový projekt – živý doprovod němého filmu A Trip To Mars z roku 1918. Při této příležitosti si pozval na pódiu nejen stálého spolupracovníka Tomáše Neuwertha, ale také Terezii Kovalovou na cello a Martina Černého ze skupiny RUDOVOUS, který obsluhoval stylový theremin. Evidentně hodně improvizované představení bylo prokládáno vhodnými písněmi z repertoáru černého kuchaře, nejsilnější momenty ale přišly, když zpěvák přímo reagoval na děj promítaného filmu. Spontánní radost.

Pozitiva

Tomáš S. Polívka: Mojí oblíbené scéně Drive prospělo zvětšení a otevření do prostoru, mimo stan. Potvrdilo se, že právě dramaturgie na „Drajvce“ má u diváků právem velký úspěch. Vlastně se Drive změnila ze scény dříve vedlejší málem na jednu z hlavních. Atmosféra? Parádní. Drive? Overdrive!

Pavel Zelinka: Nádherné počasí a zpětně viděno hned několik výborných setů domácích interpretů – Noisy Pots, Calm Season, Kittchen. Česká scéna má stále co mladého kvalitního nabídnout.

Martin Zoul: Kterýkoli den, kdy na letním festivalu neprší, je dobrý.

Vojta Tkáč: Vizuální stránka koncertu ANOHNI. Myšlenka portrétování a oddělení hlasu od fyzické skořápky naživo funguje lépe, než jsem čekal. Celá show byla působivá a větší emoční bombu už na Colours leto zřejmě nezažijeme. Vlastně za pozitivum považuju i fakt, že po dobu celého vystoupení zůstala umělkyně zamaskovaná, tenhle tah prohloubil celkový mysteriózní dojem.

Negativa

Tomáš S. Polívka: Možná trochu odosobněný dojem z vystoupení „maskované“ Anohni, ale to je jen subjektivní názor, nic proti uměleckým záměrům interpretky.

Pavel Zelinka: Zklamání, že akusticky jedinečný Gong byl tento den obětován diskuzím a přednáškám Melting Potu. A to přesto, že sám jsem byl svědkem, jak velký zájem byl o setkání se spisovatelem Robertem Fulghumem.

Martin Zoul: Zklamání, tvé jméno budiž Anohni.

Vojta Tkáč: Mám rád skandinávské interprety, druhý den Colours jich ale nabídl až zbytečně mnoho najednou. Zařadit Auroru a Susanne Sundfør v programu okamžitě za sebe považuju za drobný dramaturgický přešlap, který způsobil, že si někteří návštěvníci u druhé vystupující říkali věci typu „to je skoro stejná zpěvačka jako ta před chvílí.” Oba koncerty se přitom povedly na jedničku. Skandinávskou nálož završili úžasní Kiasmos a trochu ploší Of Monsters and Men.

FOTO A REPORT Z PRVNÍHO DNE NAJDETE ZDE.

Foto: Tomáš S. Polívka, text: Pavel Zelinka, Martin Zoul, Tomáš S. Polívka