Colours of Ostrava: Královské barvy

Čtrnáctý ročník festivalu Colours of Ostrava bez debat předčil očekávání návštěvníků, kteří dorazili v rekordním počtu (mírně převyšujícím čtyřicetitisícovou hranici), a upevnil tak jeho pozici na trůnu českých festivalů. Letošní ročník nabídl bez jednoho tři sta programových bodů, což je i pro festivalové matadory děsivé číslo.

Nicméně nejlepším řešením, jak přežít čtyřdenní maraton, je zdravá programová nevědomost a ponechání se v rukou přátel. Tento report je tak proto nejlepší brát jako jednu z možných příběhových linií. Festivalový line-up je i pro domnělé hudební znalce tvrdou zkouškou a nezbývá než po celý rok obsah festivalu doposlouchávat. Pomocnou ruku při doporučování přidají i přátelé, kterých místní domorodci potkají během čtyř dní požehnaně.
„Barvy Ostravy“ tak představovaly další čtyřdenní kolotoč hudebního objevování, setkávání se se starými známými a povedeného počasí.

Colours of Ostrava však nezačínají čtvrtečním odpolednem. Celoroční hudební přípravu a příležitostné návštěvy areálu Dolních Vítkovic, ať už turistické, nebo v rámci jiných kulturních akcí, doplňuje i Festival v ulicích, pořádaný počátkem pracovního týdne v centru Ostravy. Naskytla se tak další možnost oživit stále více osiřelé centrum.

V těchto dnech byla i možnost si vyzvednout festivalové pásky, což pořadatelé vřele doporučovali kvůli úvodnímu náporu na čtvrteční hvězdu. Právě islandská zpěvačka Björk byla elementem, který měl už ve čtvrtek rozjet celý festivalový mechanismus. Začátek opravdu přišel se slibovaným západem slunce, ale jistotu zážitku skutečně nebylo možné zajistit všem. Z
vědavci začali prostory před hlavním pódiem vyklízet již po prvních skladbách a rozhýření diváci, kteří čekali asi taky něco jiného, hned vzápětí. Vytvořilo se tak kompaktní jádro ve středu s okolními vrstvami, které si přišlo konečně užít svou srdcovou záležitost. Večerní program však s jejím vystoupením završeným ohňostrojem nekončil.

Na Full Moon Stage byl v tom nejlepším punkový allstars projekt HANBA, když na Agrofert Fresh Stage začínali američtí TOO MANY ZOOZ hrající zajímavou kombinaci jazzu, popu a afrických rytmů, kterou si sami označili jako „brasshouse“. Vedle efektivního zapojení saxofonu měla významnou roli i trubka, přičemž její vlastník si dovolil i nějakou tu akrobacii. Avšak tempem by na Balkáně nepochodil a za machrováním s hrou jednou rukou by schytal i pár výchovných ran…

Vrchol večera tak přišel až s domácími NOD NOD na Full Moon Stage. Přesněji pro určitou skupinu labužníků, kteří přišli zhlédnout podle kritiků „nejlepší domácí tvrděrockovou kapelu“. Stejně jako v případě Björk, ani zde se nejedná o žádné snadné sousto, spíš naopak. Do islandské přírody bylo totiž nutné přidat skoro až doommetalové riffy, extrémně chladnou atmosféru a emotivní výkon zpěvačky.

Pokud je frontwoman další domácí formace Nil občas vyčítáno přílišné zapojení křiku, Veronika Buriánková našla výbornou rovnováhu a emotivní křik přijde, až ve vytoužené chvíli při maximální gradaci písně. Nutnou dávku uklidnění a další vlnu domácí hrdosti přinesla Lenny plnící celosvětové ambice, kterou vystřídal na hlavním pódiu kanadský DJ Caribou, jenž z diváků dostal poslední zbytky energie.

Den druhý

Přestože je úvodní večer tradičně náročný, už i kvůli následným cestám do centra Ostravy, areál se začal plnit již v brzkých pátečních odpoledních hodinách. Ti úspěšnější se dostali na vystoupení Dejvického divadla Ucpanej systém a ti méně úspěšní jej sledovali pouze venku na velkoplošné obrazovce na žhavém slunci. Většina návštěvníků tak započala druhý den až s provokativním Xindlem X nebo skupinou JELEN, ale byli i tací, kteří sbírali síly až na BLACK STROBE nebo BRATRY EBENY. Svérázná francouzská formace s charismatickým frontmanem na hraně slizkosti začala postupně nabírat čím dál větší obecenstvo kvůli plné kapacitě Gongu a nevyhovujícímu ozvučení v prostorách před ním.

Jakmile dohrál švédský písničkář José González, veškeré obecenstvo se přelilo z Arcelor Mittal Stage na hlavní pódium, kde se již připravovali britští miláčci KASABIAN. Při nástupu dali okamžitě zapomenout na loňské vlažné vystoupení na Rock Im Park a hrdě splnili roli jednoho z headlinerů. Následný přesun na Full Moon Stage opět potvrdil, že návštěva tohoto pódia je vždy výzvou.
Očekávání z divoké psychedelické jízdy THE HOLYDRUG COUPLE vystřídala ambientní avantgarda a náš rozchod nejde popsat jinak než uměleckým nepochopením.

Více prostoru tam alespoň mohl získat znovuobnovený domácí kult STROMBOLI. Jakékoliv pochyby o aktuální formě muzikantů okamžitě dostaly kopanec od tyrkysových tenisek mistra Pavlíčka, omračujícího svými smysluplnými sóly. Stejně vynikající byl i výkon Venduly Kašpárkové za klávesami, Klaudia Kryšpína za bicími a hlavně Báry Basikové, která nepřišla o nic z dřívější formy.
Bylo tak možné zahlédnout několik slz štěstí v očích starých rockových pardálů v publiku a také příjemný šok ve tvářích těch, pro které se jednalo o vůbec první setkání s takovýmto rejstříkem dámy za mikrofonem.

Následoval druhý pokus o rande s Full Moon Stage, a to s intimnějším dvojčetem včerejších Nod Nod, skupinou KALLE, kde vystupuje pouze Veronika Buriánková doprovázená Davidem Zemanem na kytaru. Nedá se dodat nic jiného, než že rostoucí počet ocenění a účastí na prestižních akcích jsou více než zasloužené.

Maratón úžasných zpěvaček zakončila formace CASH SAVAGE AND THE LAST DRINKS, která při budoucí návštěvě jistě obdrží větší prostory. Náročnost programu měla za následek první páteční oběti. Rostoucí počet známých a únava mi znemožnily první seznámení s vyhlášenou elektronickou kapacitou TELEFON TEL AVIV a také naprosto tristní přehlédnutí účasti domácí progresivní kapacity Floexe v Gongu, kde navíc bylo ještě několik volných míst!
Dejme tak na radu babky kořenářky: „Mělo to tak asi být a uvidíme se příště.“

Den třetí

Třetí den bývá již tradičně zlomový a sobotní den se tak má brát s lehkostí. Po pozdním úvodu s tentokrát výjimečně „jen standardní“ Anetou Langerovou přišla i pečlivá procházka areálem. Genialita výběru prostor se potvrzuje každý rok, navíc pravidelně dochází k jejich zdokonalování.

Jistě, rostoucí počet návštěvníků je čím dál víc cítit, ale tím pádem roste i počet stánků s nápoji, pivních stanů, relaxačních zón, kvalitnějšího zázemí a také spektrum občerstvení od poctivých hamburgerů až po experimenty s mořskými plody. Výborným doplňkem ke koncertům jsou také rostoucí počty besed, autorských čtení a nabídky stánků od mistrů batikářů po sympatický antikvariát.

Již s dlouhým předstihem bylo poznat, že se dav postupně sbírá k hlavnímu pódiu na jednoho z nejpřekvapivějších headlinerů tohoto ročníků – totiž RUDIMENTAL. Britská taneční formace si užívá svou jízdu na vlně popularity a toto nadšení předala v plné míře a maximálním nasazením celé sestavy i nám. Kvalita vystoupení byla znát i na publiku, které zůstalo v naprosto stejném složení i po písni Waiting All Night ve třetí čtvrtině setu.

Po další vlně občerstvení nabízeli další program zamaskovaný Danger, Grammy ověnčení a temperamentní taneční CLEAN BANDIT nebo také elektronická stage s programem do brzkých ranních hodin.

Den čtvrtý

Nedělní odpoledne se pokoušelo i přes šílená vedra rozvířit STO ZVÍŘAT, ale i hrdý patriot musel uznat, že hlavním nakopnutím do posledního dne byli makedonští DŽAMBO AGUŠEVI ORCHESTRA.

Energická balkánská dechovka v čele s jedním z největších mistrů hry na trubku. Chlapci začali trošku dřív a nemohli se tak divit, že před pódiem stojí pouze pár desítek zbloudilců. Nicméně svým fascinujícím výkonem plným muzikantských exhibic na hraně fyzikálních zákonů a množstvím vtípků zaplnili prakticky celý prostor. Dokonce se jim povedlo zapojit se do i filozofie festivalu o bourání kulturních tradic, když donutili celé publikum zpívat frázi „I’m Gypsy Champion“. Jediným šrámem na vystoupení byl nedostatečně vygradovaný konec a absence písní jako Mesećina nebo Kalashnikov, kterých se dav vehementně doprošoval. V zákulisí to pak obhajovali nedostatkem času… ach to jižanské plánování!

Ve stejně divokém tempu pokračovalo na hlavním pódiu i mexické duo RODRIGO Y GABRIELA, které jen za pomoci dvou akustických kytar nabídlo domácí rytmy i Metalliku tak, až se jim kouřilo od strun.

Odpolední sluníčko stále hřálo a bylo nutné se opět pravidelně schovávat. Jedním z nejoblíbenějších míst k setkávání se stal výborně zařízený prostor Jack Daniel’s, který do industriálního prostředí výborně zapadl a přidal kromě kamionu, pochopitelného baru i vlastního DJe a spoustu volnočasových aktivit. Zábava vydržela až do prvních nedělních kapek.

Vůbec déšť byl ke Colours nesmírně shovívavý. Slibovaná sobotní bouřka nepřišla a v neděli se jednalo spíše o osvěžující přeháňku. Nad čistým či ochuceným bourbonem tak bylo možné třeba rozjímat, jak kyselý musí být déšť, který nejdříve dopadá na rezavějící konstrukce a pak na návštěvníky u maxifotbálku…

Blížící se konec festivalu bylo možné strávit u vystoupení islandských VÖK nebo se podílet hlasivkami na desce TATA BOJS. Poslední bod přehlídky obstaral Mika, který i přes nachlazení strhl veškeré osazenstvo k poslední párty tohoto ročníku. Jako osvěžení přišla lehká přeháňka, která vůbec neuškodila a dokonce vedla ke spontánnímu založení souboru bosých tanečnic v kaluži u hlavního pódia.

Spektrum zajímavých osobností bylo vůbec vidět během celého festivalu. Od nejrůznějších kostýmů návštěvníků všech věkových skupin přes „airkytaristy“ až třeba po vystoupení kouzelníka. Budeme se těšit zase za rok!

Fotogalerii z festivalu naleznete ZDE.

Dan Sywala