Report: Never say die tour 2015

ů Zavedené Never Say Die tour to opět vzalo přes pražské Meetfactory. To, co se od něho očekává, proběhlo. Byl to večer bohatý na breakdowny, kopáky v rytmu s-r-c, s-r-c, s-r-c-… a hulákání jak do studny plné obětí pana Brůny.
Prostě příjemná podzimní neděle.

BURNING DOWN ALASKA

Otvírali večer a stejně jako první čtyři kapely hráli jen něco málo přes půl hodiny. Jejich kouzlo spočívá ve schopnosti rozvést dva až tři akordy do nekonečných opakovaček a z nich vymačkat co nejvíc variant melodií. Kupodivu to nenudí. Kytarista loudí z Gibsona ESP neustále nějakou vyhrávku, volně lítající nad šlapající rytmikou. Jako by mu někdo zakázal dotýkat se tlustých strun.

Hráli to jako z desek a hráli to skvěle. V tomto ohledu předčili mnohé kapely, jež vystupovaly po nich. I je samotné očividně zaskočily nadmíru vřelé reakce pražských fanoušků. Byly oprávněné.
Burning Down Alaska večer nerozehřáli. Oni ho rovnou zapálili.

FIT FOR A KING

Vyvolali otázku, jestli je současný trend samplovat část kytarových partů správný směr. Zvuk, jak ho známe ze studiových desek, nebyl úplný. Absenci druhého kytaristy se nepodařilo zastřít samplovanou kytarou. Nebyla totiž slyšet.
Dobrá, mělo to pozitivní vliv na celkovou hutnost kapely. Jediná a náležitě podlazená kytara posunula Fit For A King do ještě brutálnějšího a nekompromisního nářezu. Jenže byl velký problém rozlišit, kterou vlastně za skladbu hrají. Bez druhé kytary vyhřezla autorská nepestrost, ze studiových alb nikdy nevnímaná.
Vystoupení sice šlapalo, ale možná i díky kulovitému zvuku se lehce slilo do nepřehlednosti. Tu díkybohu ředila perfektní souhra tří vokálů. A také fakt, že podlazenej metalovej grunt Fit For A King má větší hladinu tvrdosti než pidlikání z Alasky.

CRUEL HAND

Tyhle kluci musí milovat Metallicu. A to dost.
S každou další písničkou máte pocit, ze když dávali kapelu dohromady, jiný riffy ani neslyšeli. Jasně, když to důsledně zahalíš neurvalým řevem, není to poznat hned. Posléze však ano. Už v půlce setu jsme se bavili diskusí, jestli je tenhle riff z Masters of Puppets nebo z Ride the lightning a tohle střední tempo – vypůjčili si z Load nebo Reload?

Nedostali mně do kolen, ale je pravdou, že příjemně narušili monotématičnost večera. Kdyby chtěl někdy Hetfield s Ulrichem přestat jíst maso a začít nosit kraťasy, Cruel Hand ví, jak na to.

BEING AS AN OCEAN

Já nevim, co mám napsat. Nezlobte se. Na jednu stranu jsem si nemohl nevšimnout, že ten večer největší podíl nápisů na tričkách návštěvníků patřil této kapele. Slušná suma nadšených boys & girls hulákala refrény, jako by z toho měli být zítra zkoušený u maturity.

Mě to až tak nebralo. Nevěřím jim to. Kapela sice dokáže skvěle pracovat s publikem, ale „vyprávěnky“ snad v každé druhé skladbě mě obalovaly do pocitů úzkostné trapnosti.
Používají zaběhlé postupy měkčích HC kapel nebo emo-punk metalů. Ne úplně nejdebilnějších. Avšak během poslechu se nemůžu zbavit pocitu jakési vyprázděnosti.

Neupírám nikomu nadšení z jejich setu. A že jejich set potěšil početný dav. Jen mě do něj nepočítejte.

DEFEATER

Druhá kapela večera, která nestaví tvorbu na platformě „s-r-c“ rytmů v kopácích. Její základ je více post-hardcore, ne tak komplikovaný, více surový. A zejména surovost byla ten večer ještě podtržena, protože sestavu opustil jejich zásadní kytarista a producent Jay Maas. Náhradu zatím nenašli. Místy kytara chyběla, ale ne dramaticky.

Derek stejně jako letos na Mighty Sound řval hlouběji než na desce. V písničkách to posilovalo hrubost. Dobrá, taky patří mezi vyprávěnkáře, nicméně nepřehání to tolik jako Being As An Ocean.
Playlist proložili méně hranými skladbami, ovšem ne na úkor stabilních odrhovaček z třetí desky. Nedošlo na všechny hity, jako by jim do úplného „best of setu“ chybělo cirka 15 minut, ale i tak to nebyl set marný.

THE AMITY AFFLICTION

Jestliže kapely předtím měly drobnější či silnější reakce z publika, na The Amity Affliction řádili všichni svorně. Subwofer do té doby jako by neexistoval. Teď se najednou projevil a to velmi. Volume bylo kastrující.

Začínají být velkými mistry ve schopnosti naroubovat refrén stadionového typu do klasických nařachaných slok. Těch, co prvoplánově stadionovými nejsou. Vlastně celé jejich vystoupení se neslo v kolečku – házíme hlavou, breakdown, halekáme s refrénem a zase házíme hlavou, breakdown… Což nepřekvapí, ale ani neurazí. Jsou poplatní stylu.

Hudebně mají svým způsobem něco z každé kapely toho večera. Takovej metalcorovej eklektismus, v němž nenajdete sice nic nového, ale ta kombinace zaujme docela nevtíravým hitovým pojetím. Když basák zpívá refrén, snadno získáte dojem, že jsou takovými Fall Out Boy metalcoru. Nicméně The Amity Affliction každý refrén vyvažují následným výbuchem krutě mrskané pasáže.

Vzhledem k tomu, že strhli celý sál, působili jako adekvátní hvězda večera. Zasloužili si to. Sice bych pořadí zbývajících kapel sestavil úplně jinak… ale to bych asi nebyl sám.

Jak se líbil letošní Never Say Die tour vám?

J.J.Šimon
foto Mejra Drkal