Jiří Černý: Truhlář psaného slova

Rubrika:  CZ / Novinky, publikováno: 25.02.2016

Lidem, kteří pád železné opony zažili v pubertě, je dnes už přes čtyřicet. Komu je míň, ten už naštěstí nepoznal, jak ubohý byl totalitním režimem servírovaný muzikantský jídelníček a jak nevybíravé byly postupy vůči všemu novému ať už z domova, nebo zvenčí. Mezi těmi, kteří se kulturní šikaně a pokleslému vkusu mocných za žádnou cenu nepodvolili, vysoko vyčníval (a nejen svou urostlou postavou) hudební kritik Jiří Černý. To on svými články v Melodii, unikátní rozhlasovou Houpačkou či Deskami na černo tu železnou oponu doslova provrtával.  V domácích poměrech dával příležitost novým tvářím, když se nebál pouštět amatérské nahrávky, pořízené třeba i v kuchyni. A tak lidem objevil Karla Kryla, Petra Nováka, Palečka a Janíka, sourozence Ulrychovy a mnoho dalších. Ze všeho nejdůležitější bylo, že v tehdejším Československu dokázal motivovat většinu mladých k poslechu dobré muziky. Aktivní je i v současné době, kdy se dožívá osmdesátky. Tu slaví právě dnes, 25. února.

 

Vždycky jsi měl generační přesah k mladší hudbě, ale není těch nových mladých kapel i zpěváků za ta léta, co to sleduješ, pro tebe už přespříliš? Jak se vyrovnáváš s mladou scénou? Přijímáš nové hudební směry?

Moc se s tím nevyrovnávám. Mám takový vztah k současné hudbě, jako jsem měl k populární hudbě vlastně vždycky: trochu se snažím mít palec na tepu doby, což je dneska pochopitelně mnohem složitější, protože je toho moc. Na druhé straně je to jednodušší v tom, že zázračným kliknutím na You Tube se o tom interpretovi dozvím všechno možné. Ale ani tak to nejde všechno zvládnout, naštěstí mám spoustu kamarádů, kteří už tuší, co tak asi stihnu a co ne, a informují mě. Vždycky si pak kliknu aspoň na jednu doporučenou skladbu a zjistím, že devadesát pět procent těch tipů je opravdu zajímavých. Přátelé mi tak umožňují ponechat výběr nových věcí trochu na náhodě. Jsem jim za to vděčný.

 

Nové a nové zpěváky i kapely chrlí taky hitparády. Stačíš je sledovat?

Ne že bych to nestihl – čas na to bych si nějak našel, ale jména, která se neustále objevují v čele hitparád, mě nezajímají. Hitparády proto vůbec nesleduji. Já vím, že to bude znít jako obrovská snobárna, ale třeba já už řadu let neposlouchám alba Madonny. Když jsem slyšel dvě tři za sebou a zdálo se mi, že mi to nic nového neřeklo, tak jsem to dál už nezkoušel. Kdyby lidé, kterým věřím, třeba Vojta Lindaur nebo Pepa Vlček, řekli „Hele, poslechni si, ta nová Madonna je zajímavá!“, tak bych to udělal. Ale nikdo z nich mi to neřekl a já s tím časem líp zacházet neumím.

 

Co tě napadá při ohlédnutí za svým vynálezem, rozhlasovou Houpačkou?

Že byla jakýmsi kočkopsem. Každých 14 dní nebo každý měsíc se měnilo pořadí – byly dvě ankety, jedna s domácími, druhá se zahraničními nahrávkami. O pořadí stejně jako na Západě rozhodovali lidé, ale nikoli svými penězi. Na Západě museli jít do krámu a koupit si singl. Tady si akorát za pár halířů koupili korespondenční lístek a napsali na něj, co chtějí. Neskromně si myslím, že jsem v té bídě vymyslel celý systém docela dobře. Vydržel fungovat čtyři a čtvrt roku.

 

Kdy ti Houpačka dělala největší radost?

Když na první domácí Houpačku přišlo sedm tisíc hlasů a vyhrály Schody do nebe, nahrávka s nějakým neznámým Kopeckým, která předtím prošla absolutně bez zájmu nejsledovanějším televizním pořadem Studio H. To jsme byli celí bez sebe. Nejen my s Mirkou, ale celá redakce VKV, kde se to dělalo. Na dobré věci si však člověk rychle zvykne. Když pak občas přišlo dvacet tisíc lístků na jednu Houpačku, už mě to nevyvádělo z míry. Pak už mě víc bavilo připravovat pořad Desky na černo.

Taková druhá vlna uspokojení přišla dávno po tom, co Houpačka byla zrušená. Třeba když přijela z Ostravy redaktorka Dáša Misařová, opravdu nádherná ženská, a teď se ty její zářivé oči při vyslovení slova Houpačka rozsvítily. Říkal jsem si, jestli tu Houpačku má takhle v sobě víc lidí, je to zázrak.

scan_122

Jak jsi přišel na nápad přesunout se do klubů?

Původně z nezbytnosti a teď z radosti. Já bych měl denně ráno stavět flašku šampaňského před dveře předsedy KSČM Filipa jako mé díkůvzdání za to, že mě komunisti v šedesátých letech třikrát vyrazili ze zaměstnání a vlastně mě donutili vymyslet si způsob existence v normalizaci. Já jsem si vymyslel poslechové pořady v klubech. Teď už máme sedmadvacet let svobody a já to dělám pořád a hrozně mě to baví. A lidi zřejmě taky, protože těch nabídek přibývá. Už musím některé odmítat a to cestování trošku omezovat. Návštěvy jsou výborné, díky“ KSČ jsem šťastný člověk.

 

Jsi schopen posluchačům představit desítky samostatných hudebních profilů.

V nabídkovém listě mám zhruba dvě stovky jmen, většinou z šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Z té novější éry mám ucelené profily jen výběrově. Nechybí tu Springsteen ani kapely U2 nebo Pearl Jam.

 

Ve všech těch nabídkách je hudba tvého srdce?

Určitě. Tam není jediný interpret, autor nebo skupina, k nimž bych neměl už vytříbený dlouhodobý vztah. Ale neuzavírám se ani těm mladším. Zbožňoval jsem například Jeffa Buckleyho, ale ten se ve třicítce utopil. Mou současnou oblíbenou postavou je Jack White. Ať už měl kapelu The White Stripes anebo The Dead Weather nebo vydává sám sólové desky, ve všem si na něj můžeš vsadit. Když budeš pečlivě poslouchat každou jeho novou desku, uděláš dobře.

 

Kolik klubových pořadů za rok stihneš?

Ne za rok, ale za deset měsíců, protože v červenci a srpnu nejezdím, aby si odpočinul mozek. Ve zbylých deseti měsících musím stihnout 110 až 150 pořadů. To je, myslím, hodně.

R&A 2016_03 - 45-46 - Jiří Černý

Sotva přišla svoboda, nechal ses dobrovolně zavřít do šéfredaktorské klece nového časopisu Rock & Pop. K tomuto poslání měl všechny předpoklady i značnou autoritu mezi novináři i potenciálními čtenáři. Ovšem ještě než jsi stačil cokoli v časopise vykonat, množily se atraktivní nabídky na politické a akademické funkce. Mohl jsi být tiskovým mluvčím vítězného hnutí prvních svobodných voleb, tedy Občanského fóra, ministrem kultury, možná i ministrem vnitra, děkanem novinářské fakulty… Zúročil bys tím svoje zásluhy na úspěchu sametového převratu.

Naléhal na mě především Láďa Kantor a já mu odpovídal: „Já mám ze všeho nejradši novinařinu, a když konečně jednou v životě mám možnost tu novinařinu dělat zcela svobodně, s tím, že mi někdo nedá za chvíli výpověď, tak proč bych měl jít do politiky?“ Mě politika vždycky bavila a kdo mne trošku znal, tak to dobře věděl. Jenže novinařina mě baví víc.

Navíc bych byl už druhý šéfredaktor, který by to té partě kluků z Rocku & Popu vyvěsil. Tím prvním měl být Honza Dobiáš. Vlastně už byl, už dělali schůze, načež mu pak nabídli nějaké dost vysoké místo v televizi a on odešel. Já jsem nechtěl ty kluky takhle vyšplouchnout.

 

Čí to byla iniciativa?

Jednoznačně vycházela od Vojtěcha Lindaura. Mladí kritici se na založení časopisu dlouho předem připravovali, už od konce 70. let na výjezdních seminářích. Nejdřív měl být nový časopis vedle Melodie, ale když nastala revoluce, chtěli si prostě předělat Melodii k obrazu svému. Na schůzi v Malostranské besedě však muzikolog Poledňák přišel s opětovným návrhem, ať Melodie zůstane zachována, mladí ať si udělají časopis nový. Nechci Poledňákově odkazu křivdit, ale myslím si, že muzikologův postoj byl ovlivněn tím, že by to starší generaci pod vedením mládeže moc nevyhovovalo. Taky pak několik let existovaly Rock & Pop a Melodie vedle sebe.

 

Co tě nakonec přimělo Rock & Pop opustit?

Vyčerpání. Mně, který jsem býval sportovec zdravý jako tuřín, začaly najednou vyrážet opary. Rozbolel mě žaludek a bylo toho na mě moc. Vůbec jsem nezvládal ekonomiku. Rock & Pop byl pořád v dluzích a nebyl jsem s to přivyknout, že to je u takového časopisu běžné. Vztahy s vydavatelstvím Lidové noviny byly složité a pro mě nepřehledné. Už několik měsíců po nástupu jsem nabízel, že funkci položím. Ale tehdejší ředitel vydavatelství Michal Klíma říkal ne, to nemyslíš vážně. Tak jsme se s Vojtěchem dohodli, že to budu dělat rok. Nakonec se to natáhlo na dva a půl roku. Já jsem to jednou charakterizoval tak, že dělám ředitelku mateřské školce pro dospělé. Kluci se na mě za to dodnes zlobí.  

IMG_9456

Každý tvůj článek je čtivý, působí jako lehce nahozený na malířské plátno. Ve čtenáři vyvolává dojem, jako by vznikal snadno a bezbolestně. Píšeš lehce?

Bohužel ne. Chtěl bych psát lehce, ale nejde to. Jediný velký článek pro Melodii – a že jsem jich v 70. letech napsal hrozně moc – jsem nedokončil za denního světla. Všecko jsem dopisoval v noci, ne-li vysloveně k ránu. Samozřejmě mě hrozně těší, když někomu podle výsledku připadá, že článek vznikl lehce. Narazili jsme na to i v televizním magazínu 333 o literatuře, kde se mnou Honza Lukeš a Jan Schmid z Ypsilonky dělali rozhovor. Když jsem popsal, že píšu těžce, Schmid mě povzbudil: „Určitě je to lepší, než kdybyste psal lehce a někdo řekl Tak ten to potí.“

Lehce jsem psával v roce 1957, když mně bylo jedenadvacet a studoval jsem na fakultě. Dodnes si pamatuju, jak jsme se sešli u nás doma v Jugoslávské ulici se staršími spolužáky, s Mirkem Jenšíkem, což je dneska asi nejlepší náš hokejový historik, a Standou Najbrtem , že si pak večer půjdeme někam sednout. Já jsem říkal: „Kluci, já však ještě musím do Československého sportu napsat fejeton o lukostřelbě!“ A oni řekli: „Tak ho napiš!“ Sedli si do jedné místnosti a v té druhé jsem já asi za půldruhé hodiny napsal takový ten otvírák, opravdu fejeton o lukostřelbě. Začínal: „Dávno už dozněly tětivy starých mistrů…“ Řekl jsem jim, že jsem to napsal, jak jsem uměl, a dal jsem jim to přečíst. Standa Najbrt, který řídil literární redakci v Československém rozhlase, mě povzbudil: „Pane kolego, mně se zdá, že jste to napsal dobře.“ Myslím, že tenkrát jsem to napsal opravdu lehce, ale bylo to poprvé a naposledy. Víš, kdy to definitivně skončilo? Když jsem šel na vojnu. Protože za ty dva roky jsem úplně odvykl psát. Když jsem v roce 1963 přišel do Mladého světa, tak tam seděli Ladislav Smoljak s Rudlou Křesťanem. A mně přišlo, že jakákoliv věta, kterou oni napíšou, by se dala lít do bronzu. Naproti tomu já jsem nebyl schopen dokončit souvětí. Ano, dostal jsem se z toho, když jsem pak vydal všechny ty knížky. Ještě Zpěváky bez konzervatoře jsem psal tak, že jsem napsal za dva dny jednu kapitolu, pak jsem to dal Mirce, aby to přečetla, případně opravila, upravila, a tak vlastně vznikly Hvězdy světových mikrofonů a Poplach kolem Beatles. Jo, to jsem psal furt ještě dost rychle, ale tak jak tys mně poznal v Melodii, to už byly ty celonoční práce.

 

Pokaždé tě psaní těšilo, i když se výsledek rodil třeba těžko?

Ve chvíli, kdy jsem psal, se to asi nedalo označit, že mě to vyloženě těší. Věděl jsem, že to je jediná věc na světě, kterou trochu umím. Že mám jakous takous představu, kdy ta slova k sobě jdou a kdy nejdou. No jo, ale když tu představu máš a teď ji chceš naplnit, prostě se začínáš potit. Ale pokaždé, když jsem to dokončil, jsem měl takový pocit, jaký má truhlář, který dodělá stůl a posadí se u něj. Je to však jen v mých představách, protože nemám žádnou řemeslnou dovednost, abych si to vyzkoušel doopravdy. Ale musí to být něco úžasného.

Nedávno zemřel Ota Petřina a já si vzpomínám, jak jsem s ním dělal rozhovor do Melodie. Když ten kluk vyprávěl, tak mi to přišlo ohromné. Ale když jsem to přepisoval, nebralo to kraje konce. Musel jsem si u toho říkat: Nesmím to tomu Petřinovi zmršit, je to takový mozek. Teprve za dva měsíce, když jsem tu Melodii vzal vytištěnou do rukou, jsem si mohl říct: Jo, je to slušný.

Kompletní rozhovor naleznete v březnovém čísle našeho magazínu.

Čestmír Klos

(Navštíveno 1 056krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (7 votes, average: 4,29 out of 5)
Loading...Loading...

Tagy



Související články