ŽAMBOŠI

Vsetínské trio, které tvoří Jan Žamboch (zpěv, kytara), jeho manželka Stanislava (akordeon, flétna, zpěv) a Jiří Nedavaška (bicí, zpěv), se tři roky po čtvrté řadovce Louvre připomnělo novinkou Světlojemy, vydanou už do třetice vlastním nákladem. Přání z bookletu „Chtěli jsme natočit desku s písněmi, které vám budou svítit, když se ve vás setmí. Různobarevnou a ne tolik temnou, jak jste si u nás už možná zvykli,“ zmiňují Žamboši v bookletu a tuhle ambici ještě podtrhuje sytě žlutá z titulního akvarelu, kterým už tradičně přispěl (poprvé, žel, in memoriam) vsetínský všeumělec František Segrado. Ona uvolněnost však vyplynula přirozeně ze skutečnosti, že výhradní autor Jan Žamboch se v pětačtyřiceti letech rozhodl stát písničkářem na volné noze a většinu z dvanácti textů napsal za dva týdny na chatě v Beskydech.

Referenční nahrávky Žambochových písní vznikají obvykle ve studiu s řadou hostů, což na koncertech vyvažují vzájemná komunikace tria i jejich atmosféra. Bubeník Jiří Nedavaška, kterému práce ve studiu příliš nesedí, tentokrát nazpíval jen vokály do písní Kdybych a Supersong. Na albu tak chybí triová nahrávka, kterou byl minule titulní Louvre, přibližující „sound“ živých vystoupení, což samozřejmě nevadí. Skvělou softrockovou rytmiku ve zlínském Studiu V vytvořili kontrabasista František Raba, který hrával třeba se Zuzanou Navarovou, a Jiří Zelenka, jenž prošel mj. rockovými skupinami Žlutý pes a Etc…, ale folkovou empatii prokázal, když Českému srdci pomohl j.h. s keltským „pohřbem hitů“ Led Zeppelin, U2 a dalších. Klíčovými hosty byli také bluegrassový multiinstrumentalista Ondřej Kozák, který se uplatnil i ve sborech a na albu chybí jen výjimečně, a Pavel Skála (Blues Session, ex-Marsyas, ex-Etc…), jenž střídal „elektriku“ s lap steel kytarou. Keltským partem skladbu Vidium ozdobila houslistka Jitka Malczyk, jež hudbu studovala na Britských ostrovech, dudami do písně Jeg elsker deg přispěl jejich stavitel Petr Skalický, a Žambochovu komorní sólovou tečku Heyerdahlí belí v dialogu s kytarou umocnil nadžánrový citerista Michal Müller. K pestrým instrumentacím přispívá každý detail. Není od věci připomenout, že k hlavnímu nástroji si Jan Žamboch přibral v úvodní Dýchej ještě hammondky a Schody doprovodil i na moog.

K textům je nejlepší najít vlastní cestu. Jsou občas hodně osobní, ale mají také rozměr vnuknutí i literární. Vzpomínka na matku se po albu Louvre (viz Málem bych zapomněl) vrací se vzkazem vypadlým po letech z knížky v písničce Nad mlíkem. Nejenom oslavou písničkářství je Dýchej („Brní mě z veršů ve špičce jazyka a to jsem je ještě nikam nepřepsal ze svý hlavy…“, pozemský čas připomene apel „Dýchej, než ti dojde dech.“). O letní lásce, kterou v srpnu ’68 přetrhla sovětská agrese, vypovídá chvilka norštiny Jeg elsker deg (byť na tři nejdůležitější norská slova stačí v češtině i dvě). Odlehčení nabízejí hravé slovní hříčky v lehce makarónských Schodech, u nichž možná zazvoní v uších Paulu McCartneymu, AC/DC i Zepelínům, ale i jinde. Autorský rukopis Jana Žambocha je nezaměnitelný. Zmínit si zaslouží ještě výtečný zvuk nahrávek, pod kterým jsou opět podepsaní Marcel Gabriel (mix) a Petr Vavřík (Mastering), uši aktivních muzikantů se nezapřou.

Žamboši vysoko nasazenou laťku na albu Světlojemy nepodlezli a nelze vyloučit, že se jejich letka tří Andělů, které posbírali za alba To se to hraje… (2006), Přituhuje (2009) a Louvre (2018), za pár měsíců dále rozroste.

4.5/5

Pavel Víšek

0