MIKE SHINODA 

Necelý rok po sebevraždě Chestera Benningtona vychází sólová deska jeho pěveckému protějšku z Linkin Park Miku Shinodovi. Ten si na novince nesoucí stejný název a zkraje (první tři písně) totožný obsah jako loni vydané EP prochází snad všemi fázemi smutku – od popírání přes deprese až po částečné smíření. Novinka působící jako postupné urovnání si myšlenek a nashromážděných emocí je primárně rapovou deskou, byť temnější a upřímnější, než jsme si u Shinody zvykli z hiphopového projektu Fort Minor. Shinoda se v jednotlivých písních posluchači odhaluje až na dřeň, ať už popisuje obavy z budoucnosti, rapuje o odcizení se fanouškům, či se zamýšlí nad vlastní kariérou.

Šestnáctka skladeb funguje hlavně jako sonda do mysli zpěváka, kterému se bohužel oběsil životní kamarád. Emoce zde nejsou prvoplánové, nesnaží se skrz ně album prodat. Naopak, na desce jsou tak silné momenty, kdy vás musí zaručeně mrazit v zádech. Shinoda s nimi nepracuje účelově, vyplouvají během narážek v textu či změně intonace ve chvílemi až agresivním a naštvaném projevu. 

Právě díky bezbřehé upřímnosti se mu dá odpustit přepálená stopáž, která by snesla drobné škrtance, což je dost často nešvar velké části současných rapových desek. Na druhou stranu, Shinoda se na Post Traumatic nezacyklil do klasických šablon, vytříbeně (na rozdíl od poslední řadovky Linkin Park) pracuje s elektronikou a beaty a navíc je jeho sólovka přesně tím albem, kde obsah převažuje nad formou. Rapper z Linkin Park dokázal najít vkusný kompromis mezi osobní zpovědí a zajímavou hudební složkou. Post Traumatic je prostě deska, která musela vzniknout. Minimálně kvůli Shinodově vnitřnímu klidu. 

4/5
Milan Říský 

0