MICHAL PROKOP & FRAMUS FIVE

Dlouhých devět let uteklo od vydání předcházejícího dlouhohrajícího počinu Michala Prokopa Sto roků na cestě. Novinka se nese ve znamení především ohromné náladové barevnosti a širokého žánrového rozptylu, aniž by to působilo jakkoliv nepatřičně. Prokop, samozřejmě opět doprovázený muzikantsky skvěle disponovanou skupinou Framus Five, nikdy netrpěl potřebou se zakopávat na osvědčených pozicích a opakováním pouze recyklovat sám sebe. Což na druhou stranu neznamená, že by tu různým způsobem nenavazoval na to, čím jaksi definoval svoje postavení v rámci české hudební scény, včetně očekávaného důrazu na civilní, srozumitelné a přitom výsostně poetické texty.

Album nemá nějakou předem jasně danou koncepci či jednotící linii, navzdory své už zmíněné výrazové svobodomyslnosti a neukotvenosti (nebo do jisté míry i právě proto?) však drží pohromadě. Obsahuje pomyslné „něco“, co se dá těžko blíže popsat, přesto dvanáct nových písniček – plus jednu takříkajíc bonusovou – navzájem spojuje. Samozřejmě kromě přirozeně vyzrálého a zcela nezaměnitelného vokálního projevu hlavního protagonisty, který z nahrávky zní na svůj věk (v létě oslaví již 75. narozeniny!) stále až překvapivě svěže. Sám zpěvák v bookletu výstižně zmiňuje, že v použitých skladbách jsou mnohé odkazy a návraty. „Návraty někam, k někomu a k něčemu, kde už jsem někdy byl, s kým jsem spolupracoval, co mě ovlivňovalo. Vracím se tu vědomě ke svým hudebním kořenům, ke spolupracovníkům, z nichž mnozí už jsou v muzikantském nebi. Někteří se podíleli aktivně ještě na minulém albu, jiní odešli dřív, pár jich ještě neohroženě kráčí se mnou. A tak bych chtěl touhle deskou jim všem složit hold,“ píše. Myslím, že tento záměr byl vrchovatě naplněn. A určitě nejen tím, že na albu se objevují i autorské příspěvky již zesnulých Prokopových souputníků Petra Skoumala, Pavla Šruta a Zdeňka Rytíře.

Stylový rozmach kolekce Mohlo by to bejt nebe… je opravdu málokdy vídaný. Prokop se svými spolupracovníky operuje v širokém teritoriu od blues přes odpichový i melancholičtěji pojatý rock až po jazz (výborná skladba So long) a swing (Deštník). Zvláštní kapitolou pak je již zmíněný „bonus“ v podobě závěrečné písně Svět naruby z nesmrtelného odkazu trojice Ježek/Voskovec/Werich. V roce 1969 to byla vůbec první česky zpívaná věc, kterou Michal Prokop kdy natočil ve studiu, ale její teskně zneklidňující nadčasový text vadil tehdejším cenzorům natolik, že nedlouho po jejím odvysílání v rádiu byla navždy smazána. Nyní tedy byla pořízena nová verze, kterou zaranžoval Luboš Andršt, a kruh se takzvaně uzavřel.

Když už jsme u aranží: je opravdu radost poslouchat, jak jsou jejich prostřednictvím okázale i takříkajíc filigránsky vybrušovány jednotlivé písňové diamanty. Možná spíš fajnšmekři a aktivní muzikanti než širší posluchačská obec ocení také třeba skladbu Neříkej, ve které dostali prostor se hráčsky vyřádit všichni členové současné sestavy Framus Five, nebo lahůdkové kytarové sólo v písni Věnování. Mimochodem, Pavel Marcel se s věru nelehkým úkolem nahradit zdravotně vážně indisponovaného Andršta popasoval skutečně se ctí, klobouk před tímto bývalým členem skupin jako Pumpa, Vilém Čok & Bypass, Empire nebo metalových Kaviar Kavalier (který dnes hraje hlavně v různých coverbandech a tribute formacích a je uznávaným studiovým zvukařem) dolů.

Vrcholy alba se však nacházejí jinde. V první řadě to je díky působivému videoklipu s Vilmou Cibulkovou již známá Má vlast. Formálně jde o zhudebněnou báseň Jiřího Žáčka, jež vzdor svému zlověstně aktuálnímu obsahu vyšla v jedné jeho sbírce už v roce 2009. Jedinečné housle Jana Hrubého i Prokopova foukací harmonika zdobí nádhernou písničku, která se může směle postavit čelem největším klenotům celého zpěvákova repertoáru.

Svou atmosférou a hudebním pojetím Má vlast odkazuje někam do 80. let, k Prokopovým asi nejznámějším deskám Kolej „Yesterday“ a Nic v dobrým, nic ve zlým, což platí také pro chytlavý, dosud nevydaný popěvek tvůrčího dua Skoumal/Šrut s názvem Last Minute Man a pro další poklidnější píseň Pomoz mi. Důležitou roli v ní mají opět Marcel, Hrubý a také dechová sekce a výsledek umocňuje podmanivě obrazotvorný text Michala Bulíře, nenuceně zacházející i s biblickou symbolikou.

Bulíř, sám aktivní folkrockový hudebník (dříve skupiny Jen tak a Ztraceni v překladu, nyní Wasabeat), je na albu zastoupen hned třemi silnými textařskými příspěvky a dost možná se stane jeho největším objevem. Například v Libeňské vědomě a velmi účinně pracuje s hrabalovskými asociacemi: „Perly na dně ztracený / a každej druhej pábí / holky od čísla placený / co nechávaj tu mládí (…) Nekonečnej seriál / za závěsy svítí / hlučná samota a žal / co málokdo už cítí…“

Za jeden z nejpovedenějších momentů desky je ovšem nutno považovat také hned její úvodní číslo, parádní bluesovku Nebe anebo cesta do pekel. Ta vás v duchu vrátí – ehm, zase ty návraty – až někam do šedesátých let a věřte, že tento transport časem není ani trochu nepříjemný.

Nelze tvrdit, že by dlouhohrající novinka Michala Prokopa neobsahovala i některé méně výrazné položky, ale určitě ne žádnou vyloženou vatu. Když budu volně parafrázovat Vladislava Vančuru: Tento způsob návratů zdá se mi nadmíru šťastným!

4/5

Petr Korál

0