KRUCIPÜSK

Po deskách Rodinnej diktát a Boombay přišli Krucipüsk s podstatně agresivnějším albem Tintili Vantili a v jeho údernosti pokračují i s aktuální novinkou, která se točí – překvapivě? – kolem lásky. Obavy ohledně toho, zda Tomáš Hajíček neuchopí texty kýčovitě, možná byly lehce na místě, ale už od první písničky alba jsou rozprášeny a ani jediný kousek nelze označit za nasládlý love song. Stejně jako v případě Tintili Vantili už od prvních tónů deska drží tempo, kapela nerozmělňuje celkovou svižnost a energie z nahrávky přímo čiší. Hajíček se ústřední linky zhostil vkusně, láska se v jeho pojetí proplétá ať už tragickými příběhy a osobními zpověďmi, tak vtipnými kousky (byť několikrát i s lehce prvoplánovými slogany). Jedenáctka písniček tvoří jako celek rozmanitou kolekci, která nese typické znaky kapely: jistou žánrovou neuchopitelnost a nejednoznačnost i muzikantský nadhled. Právě radost z hraní po dlouhé době opět čiší z desky Krucipüsku na sto honů, jako by tentokrát chtěli natočit o poznání pozitivnější kus. Což se povedlo.

Milan Říský

0