JACK WHITE

Obal s mladistvou variací podoby protagonisty (na vinylu je věrnější portrét rovněž omlazen) a většina alba mohou posluchače vést k otázce: nedostavila se u něj ve 42 letech krize středního věku a nechce dokazovat, že je vlastně mnohem mladší? White na naprosté většině svých dosavadních nahrávek s White Stripes (ty připomíná současné pojetí jejich nepoužité písně Over And Over And Over), Raconteurs, Dead Weather i na předchozích sólových počinech přinášel vlastní pohled na bluesrockové kořeny. Nabroušené kytary i zde místy zůstaly, ale převažují výlety do oblastí jako je hip hop a spousta elektroniky. Přizpůsoben tomu byl i výběr muzikantů, výsledek jsou však občasné rozpaky. Whiteova osobnost (a osobitost) sice převážně naštěstí vítězí, a někdy zcela jasně jako v klávesové meditaci Why Walk A Dog?, v rázné písni Connected By Love a většině textů, jindy jej ale „omlazení“ poněkud převálcuje. Asi nejvíc v Get In The Mind Shaft, místy i během Hypermisophoniac a Corporation. A jaksi obecně platí, že ne všechny hledačské pokusy zcela vyšly – viz recitovaná Ezmerelda Steals The Show, What’s Done Is Done s výraznou vokální podporou Esther Rose, která je trochu country a trochu soul, exoticky znějící Abulia And Akrasia, jež posluchače melodií houslí zanese až někam na Balkán, či Humoresque neboli rozředěná podoba Dvořákovy hudby s textem Howarda Johnsona.

Petr Nožička

0