Typičtí představitelé současné brooklynské scény. Tak bychom mohli charakterizovat trio Yeasayer vydávající v těchto dnech své nové, již čtvrté řadové album Amen & Goodbye. Vzdělané osobnosti do sebe nasály kosmopolitnost Velkého jablka, dlouhou historii populární hudby, která tu často psala své důležité kapitoly. Stejně jako například Animal Collective si Yesayer neberou z minulosti jen něco, ale snaží se vše naráz postihnout v horečnatém, experimentálním, přesto popově přístupném mixu. Jednou třetinou Američanů je zpěvák a multiistrumentalista Ira Wolf Tuton, který hned první odpovědí překvapil.
Je to už šest let co Yeasayer odehráli svůj první a prozatím bohužel i poslední koncert v České republice. Před vaším prvním vystoupením u nás jsi v Radiu Wave prohlásil, že „vděčíte internetu za všechno“. Jak bys na tuhle frázi zareagoval dnes?
Moc bych ji neopravoval. Pořád mám za to, že je to primárně internet, odkud naši fanoušci čerpají informace o tom, co děláme, co připravujeme atd. Nebýt internetu, několika vlivných blogů, kdo by se o nás vůbec dozvěděl? Když už jsme u toho, Praha je toho ideálním příkladem. Nejsme kapelou z velkého labelu, nemáme tu velkou promo podporu klasického střihu, neprodali jsme tu jedinou desku – a přesto když jsme přijeli k vám zahrát, měli jsme plno. Kdo za to může? Mám za to, že internetová šuškanda a asi i vliv zahraničním portálů na vaši scénu. A teď mi řekni: proč bychom za to neměli mít internetu rádi? (smích)
Máš pravdu. Tehdy jste vydávali u Secretly Canadian, a ten tu nikdy neměl distribuční zastoupení…
Já si přesně vybavuju tu diskuzi s lidmi z hudební branže, když jsme se sem chystali poprvé. Ptali se nás: „Máte tu vůbec nějaké fanoušky?“ Pak jsme vstoupili na pódium Lucerna Music Baru, klub byl plný a obecenstvo moc dobře znalo texty našich písniček. Tyhle okamžiky, kdy realita přebije veškeré vaše očekávání, miluju. Líbí se mi idea zničení velkých vydavatelství a distribučních kanálů skrze přímý kontakt fanoušků mezi sebou a se samotnými kapelami. On se totiž pomalu plní. Snad internet zůstane ještě dlouho svobodným prostorem.
Tlaky proti jeho volnosti už tu jsou…
… a není to pouze věcí posledních měsíců. Mám za to, že různá drobná omezení ve jménu bezpečnosti probíhají nejméně posledních 15 let. Řada z nich má své racionální opodstatnění, ale lidé by měli o nich vědět a mít možnost se k nim vyjádřit. Případně se jich zříct.
Pojďme k nové desce Amen & Goodbye. Proč jsme na ni museli čekat tak dlouho, téměř čtyři roky?
Protože práce na ní byla drsná! (smích) Abych byl upřímný, dát letošní novinku dohromady byl prozatím nejtěžší úkol v kariéře Yeasayer. Hodně jsme se vydali v souvislosti s předchozí řadovkou Fragrant World. A to jak ve studiu, tak poté na velmi dlouhém turné. Po téměř dekádě společného fungování jsme byli fyzicky i psychicky opotřebovaní a potřebovali si trochu oddechnout. Věnovat se po letech přednostně sami sobě, abychom se na ty ostatní zase mohli těšit. Ano, tenhle mezičas trval možná trochu dále, než jsme předpokládali, ale s tím se prostě nedalo nic dělat. Už jsme zase chtěli zažívat překvapení, která by nás posouvala dopředu a inspirovala, a ne jen ta, která nás otravovala.
Ona pauza trvala déle i proto, že Anand Wilder (pozn. aut.: spoluhráč z Yeasayer) se věnoval svému sólovému projektu Break Line?
Ne, z toho důvodu to rozhodně nebylo. Anandův muzikál jsme nahrávali ve stejné době jako naši druhou desku Odd Blood. Jen trvalo delší dobu dotáhnout ho do finálního tvaru.
Jak sis užil nahrávání tohoto alba?
Hodně mě to bavilo. Vždyť základ celého projektu byl na stole ještě dřív, než jsme jako Yeasayer začali dohromady vůbec něco tvořit! Mám ty písničky pod kůží a také se dobře znám se spolutvůrcem Break Line, Maxem Kardonem. Tahle spolupráce pro mne znamenala po letech ukročit stranou, opustit svět Yeasayer a stát se pomocníkem ve zhmotnění kamarádova snu. Takže spojení příjemného s užitečným.
Amen & Goodbye, to je smutný název alba. Nebo se za ním skrývá něco dočista jiného?
Fakt ti to tak přijde? Mně přijde veselý. (smích) Záleží, jak se na něj podíváš. Má řadu rovin osobních i kapelních. Je o rozloučení se s řadou démonů, ať už s neschopností něco pustit k vodě, nebo s překomplikovanými věcmi. Pro mě osobně název znamená jistou katarzi, úhelný kámen, kdy jsme se dokázali vyvázat z řady daných věcí spojených s kapelou a rozhodli se vykročit do nových končin. Teď například překopáváme řadu aranží pro živou prezentaci.
Četl jsem v promo materiálech, že písničky na nové desce jsou plné podivných bajek, složených z vytržených citátů z Bible. Je to pravda?
Náboženství jako fenomén prostupuje hudbu Yeasayer od úplných počátků. A také muzika, která z něho přímo vychází. Pokud mám jmenovat, tak například chorály hrají v naší muzice čím dál větší roli. Dalším naším velkým inspiračním zdrojem je Bach. Speciálně u nás, ve Spojených státech, jsme velmi opatrní na míchání věcí sekulárních s religiózními. Neustále se o této tenké čáře mluví v médiích. Osobně se mi hodně líbí myšlenka liturgické hudby. Hudby určené k duchovním účelům. Pohrávám si s nápadem, vytrhnout ji z jejího původního účelu a použít jinak. Dostat ji tak z komfortního prostoru a dopracovat se tak k podstatným otázkám. Já církevní hudbu vnímám především pro hudbu samotnou. Pokaždé mě něčím překvapí, pokaždé zní jinak. Pokaždé mně dává možnost jít hlouběji ke kořenům, odhaluje další a další vrstvy asociací a nápadů. Někdo přesně takto vnímá náboženství, já to podobně mám se samotnou muzikou.
Kompletní rozhovor najdete v aktuálním čísle magazínu Rock&All.
Pavel Zelinka
Loading...
