Belfastský kovboj poskytl rozhovor ke svému novému albu Roll With The Punches přímo v Belfastu. Kromě studiové novinky je tématem leccos dalšího: četné vzpomínky na staré bluesmany, nepřeberný archiv hotových, ale dosud nevydaných skladeb, přetechnizovanost současného nahrávacího procesu… A také se dozvíte, proč Van Morrisonovy koncerty trvají přesně 90 minut.
Začněme bez obalu přímo obalem alba. Měl by člověk ty lidi znát? Jsou to slavní zápasníci?
Znám jen jednoho z nich.
Jsi fanoušek boxu?
Ani ne. Je mi to celkem jedno.
Fráze „roll with the punches“ znamená přizpůsobit se změnám a brát věci tak, jak jdou. Co tě k tomu přivedlo?
Je to prostě jedna z těch písní, žádná freudovská analýza. A tu fotku jsme vybrali, protože se nám líbila. Nic jiného v tom opravdu není.
Je to ale silný záběr. Má v sobě něco starosvětského.
Holt potřebuješ něco na obal, něco zajímavého, co lidi upoutá.
Ta píseň je o tom, že člověk nemá být nostalgický, ale má se koukat dopředu.
Tenhle text jsem zrovna nenapsal, takže nemůžu poskytnout detailní pohled do mozku Dona Blacka, který je jeho autorem. Je to prostě dobrý titul, a on napsal zbytek.
V těch písní je dost bolesti, ale také jsou tam některé veselejší. Třeba Goin’ To Chicago od Counta Basieho, která pojednává o tvrdých ženách v tom větrném městě.
To jsem nenapsal, je to starý song.
Ale určitě jsi měl důvod, proč sis ji vybral. Bylo to kvůli textu, nebo kvůli aranžmá?
Protože jsem ji dělal kdysi dávno živě s Georgie Famem. Líbí se mi ta písnička i aranžmá, ale se mnou to nemá nic společného. Text jsem nenapsal já, ale Jimmy Rushing.
Marcel Anders v překladu Jana Tesaře, celý rozhovor najdete v aktuálním čísle
Loading...
